Starosta Josef Bureš

Josef Bureš dlouholetý starosta města Kožlan se narodil v Kožlanech, jako syn tesaře Jiřího Bureše a matky rozené Falbrové z Modřejovic. V Kožlanech také prožíval svoje dětství a navštěvoval kožlanskou trojtřídku u kostela. Za manželku si později bere Rosalii, dceru Václava Urbana, rolníka z Kožlan čp. 36, kde společně hospodaří a později si otevírají i prosperující krám (Na pravém konci domu se průčelí krámu dochovalo v původním stavu až do roku 1970. Tam chodila Benešojc maminka kupovat svým studentům látku na nové šaty před jejich odchodem na studia a do velkého světa, které jim pak šil krejčí pan Uher.)

Z dětí měli Josef Bureš s manželkou postupně dceru Boženu (1866) a syny Václava (1867) pozdějšího vrchního úředníka První české vzájemné pojišťovny v Praze, Ladislava (1872) pozdějšího řídícího učitele a starostu města Vlašimi a Jaromíra, rolníka a obchodníka na rodinné usedlosti, prvního radního města Kolžlan, který zastupoval v I. světové válce starostu a který se 13. dubna 1918 v Praze zúčastnil manifestace za české národní zájmy.

Josef Bureš byl energický, přímý a zodpovědný muž a vlastenec, používající přirozenou vážnost a úctu a zastupitel města. Nejdříve jako radní a nejbližší spolupracovník purkmistra Antonína Vondráška a po jeho smrti jako purkmistr a starosta města. Který po nástupu na radnici roku 1888 ruší starý (copařský) úřad a nastoluje úřad nový, pokrokovější, v jehož konání mu po boku stojí městský lékař Dr. Jirousek a celá řada pokrokových řemeslníků, členů "Besedy", kde se v tehdejší době soustřeďoval všechen duchovní potenciál a pokrok města Kožlan.

Proto také hned po nástupu do úřadu odmítá Josef Bureš dávný zvyk , kdy po zvolení odchází starosta s celou městskou radou do kostela na slavnou mši svatou, a pak dává 100 zlatých na pořádání hostiny. Josef Bureš byl prvním starostou, který nejen že do kostela na mši nešel, ale nešel tam již vůbec. A těch 100 zlatých na hostinu také nedal, ale uložil je na sto let do kožlanské občanské záložny ve prospěch města a tím založil tak zvaný "Burešův stavební fond" a později i "Burešovu chudinskou nadaci". Později byl založen ještě "Zíkův chudinský fond" a fond na výstavbu Husova pomníku, po kterém kožlanští stále tak toužili.

Příští rok navrhuje starosta obecnímu zastupitelstvu zalesnit stráně Angerbachu, které v tehdejší době byly ještě úplně holé, a to od hradu až nahoru k hájovně. Tento návrh však pro předpokládané velké náklady městské zastupitelstvo zamítá. Ale aby se práce se zalesňováním nezdržovala, nakupuje sám lesní sazenice než se zastupitelstvo samo rozhodne. A hodně práce a starostí mu dalo než zastupitelstvo přesvědčil, že vysazený les bude v budoucnu nejen zdrojem příjmu, ale i okrasou celé krajiny. Touto výsadbou lesa se v Kožlanech v letech 1889-1891 zaměstnávalo někdy 70 až 100 lidí denně a bylo vysázeno tisíce a tisíce sazenic.

Vysazovaly se smrky, borovice, modříny a na skalnatých stáních akáty. Nahoře na hradě pak lípy, javory, jilmy, jeřáby ale i střemchy. Byly vysázeny také některé pozemky, dřívější pole nahoře na Angerbachu a dole za Dítětojc cihelnou, které byly odkoupeny od paní Dítětové k zalesnění podél levého břehu Vožehovic rybníka. Ale také stávající pole "Nad Novákojc lávkou", kde výsadba smrkového lesu na těchto polích byla dělána ještě do šňůry a byla teprve nedávno v roce 2001 Miroslavem Hoffmanem vymícena dle lesního plánu.

Některá pole na Angerbachu se však stále ještě obdělávala až do roku 1950 a k těm starosta Bureš nechal udělat novu cestu, která šla z Angerbachu jižní strání šikmo dolů přes Hrádecký potok a navazovala na polní cestu do Kožlan jdoucí dolejší brankou kolem Žaloudkojc domu čp. 254. Tato cesta se většinou pro velký sráz používala jen s prázdným vozem směrem dolů. A na paměť starosty se ještě za našeho mládí jmenovala "Cesta starosty Bureše" a její název byl napsán na skále podél cesty.

Ale ještě nebylo ani zdaleka všechno zalesněno a v roce 1890 přichází do zastupitelstva na popud starosty, městského lékaře Dr. Josefa Jirouska a členů "Besedy" návrh, vybudovat v Kožlanech vanové lázně Je podán návrh založit lázeňské společenství (sdružení), které by si dalo za úkol lázně nejen vybudovat, ale i získat na ně patřičné finanční prostředky, přičemž členství tohoto sdružení bylo podmíněno složením členského podílu ve výší 20 zlatých

A tak podíly skládají následující členové: Josef Holý - skladatel a profesor hudby v Charkově na Rusi 20 zlatých, Hynek Ouvalský - řídící učitel v Kožlanech 20zl., Jaroslav Rubeš - městský tajemník 20 zl., Dr. Josef Jirousek - městský lékař v Kožlanech20 zl., Adolf Topinka - kožlanský sládek 20zl., Jan Žaloudek - mistr tkadlec 20 zl., Václav Vondrášek - měšťan 20 zl., Ferdinand Slabý - stavitel 20 zl., František Tocaur - obchodník 20 zl., Lazar Pimsenštein - izrael. obchodník 20 zl., Vojtěch Zetek - americký občan t.č. na návštěvě v Kožlanech 20 zl., Karel Löbl - izrael. obchodník v Kožlanech 40 zl.. A aby byly uhraženy všechny stavební náklady na výstavbu lázní, skládá starosta Bureš za každého člena své rodiny podíl ve výši 124 zl. 53 krejcarů. A byli to starosta a obchodní k Josef Bureš, jeho manželka Rosalie, syni Václav - úředník v Hamburku, Ladislav - učitel v Lešanech a kupecký příručí Jaromír. Z ostatních pak Hugo Bureš, Helena Burešová a Žofie Burešová a tím prakticky z velké části zaplatil lázně starosta sám.

Jako nejvýhodnější místo k výstavbě lázní v Kožlanech byla vybrána opuštěná kolna na hasičskou stříkačku (dříve stará kovárna), která byla přistavěna ke stodole obchodníka pekaře Jana Vondráška čp. 264. Plán na stavbu lázní ochotně vypracoval a stavbu dozoroval stavitel Ferdinand Slabý rodák z Hedčan, který kolnu rozdělil na čtyři stejné části. Ve třech částech byly v zemi uložené šamotové vany, do kterých se chodilo po schůdkách a čtvrtá část byla čekárna. A k budově byl přistaven přístřešek pro kotel na ohřev teplé vody. Voda do lázní byla vedena samospádem ze studny od Burešojc mostu za sokolovnu v dřevěných vrtaných trubkách, na které dala kmeny kožlanská obec zdarma a které byly v roce 1987 při stavbě obchodního domu odhaleny panem Josefem Vodrážkou a Jaroslavem Blechou v dosud neporušeném stavu. Kotel pak zakoupil obchodník Karel Löbl z Kožlan od izrael. obchodníků v Kůzové a strojní zařízení instalovala pražská firma Vojta Neuman z Královských Vinohrad. Lázně byly slavnostně otevřeny na jaře roku 1891 a byly v provozu každou sobotu odpoledne a večer, za poplatek 25 krejcarů za osobu, aby byly přístupné všem sociálním vrstvám.

V této podobě a za těchto podmínek byly pak lázně až do I. světové války roku 1914 hojně využívány všemi kožlanskými občany. V době války však pro nedostatek a vysokou cenu uhlí provoz pomalu ochaboval až zanikl úplně. Po válce v roce 1921 byly městské lázně v Kožlanech opět opraveny a dány do provozu a pro stály nedostatek vody byla zavedena voda do lázní ještě hadicí ze studny z čp. 208. V tomto stavu poskytovaly městské lázně svoje služby kožlanským obyvatelům až do roku 1935, kdy byly provedeny další opravy a nedostatek vody byl vyřešen zřízením nového rourovodu. Později však pro špatnou údržbu a malý zájem ze strany městských orgánů je provoz omezen jen na koupání branců před odvodem, kdy městský strážník Václav Balín vždy zatápí v lázních a ohřívá vodu na koupání. Po dobu II. světové války jsou pak lázně úplně uzavřeny a po roce 1945 zanikají úplně.

Malé hezké budovy s dvěma pilastry, zakončené stříškou s letopočtem 1891 s nápisem LÁZNĚ a s kruhovým znakem města Kožlan pomalu chátrá, později degradovaná na sběrnu odpadových surovin a papíru a snad i kostí. Pak na moštárnu pro zahrádkáře, aby byla později budova lázní prodána úplně jako jediná památka na vyspělost a kulturu tehdejšího společenského života před více než sto léty v Kožlanech. Kožlanské lázně byly v tehdejší době opravdu raritou, které neměli ani v mnohem větších městech  obdoby ani následovníků.

Starosta Bureš ale nepodporoval jen výstavbu lázní a výsadbu lesů, ale i kulturu jako takovou. A tak za něho dochází i k nebývalému rozvoji ochotnického divadla v jehož popředí stojí všichni kožlanští studenti Václav Beneš (nejstarší bratr prezidenta), Antonín Holý, Karel Klír,  Antonín a Vojtěch Šnajdauf, Václav Fuchs, Ludvík Dongres, dcery řídícího učitele Ouvalského Liduška a Cilka, Mařenka Holých, ale i synové starosty Bureše, Ladislav a Václav, který hrál první milovníky a nakonec si odvedl primadonu a první milovnici Pepičku z Zimmerhaklojc mlýna až k oltáři (jejich dcera Žofie se pak provdává za Ant. Straku). Divadlo se hrálo většinou na sále v hostinci "U Smržů" (později "U Ipoltů" čp. 176). Dnes je však dům již zbourán a stojí na tom místě dům pana Jiřího Olta z Prahy čp. 434. Plakáty se tiskly na hektografu v kanceláři městského úřadu a lepily se na telegrafní sloupy, neboť v té době již telegraf dávno v Kožlanech byl. To všechno za starosty Josefa Bureše a městského tajemníka Jaroslava Rubeše, kteří byli duší národního života v Kožlanech.

Velkou kulturní událostí v Kožlanech ale bylo i vyslání 83 kožlanských dětí na Zemskou jubilejní výstavu v Praze roku 1891, o kterou se starosta Bureš velkou měrou zasloužil a která se uskutečnila  za přispění Právovárečné společnosti, Občanské záložny a Místní školní rady v Kožlanech. S dětmi jako průvodci byli řídící učitel a rodilý pražák Hynek Ouvalský (jeho otec byl ševcem v Praze na Malé Straně), kožlanský učitel František Kučera, syn starosty učitel Ladislav Bureš a městský tajemník Jaroslav Rubeš. Již ve čtyři hodiny ráno odjížděly děti z Kožlan koňskými povozy do Rakovníka, aby nasedly na vlak jedoucí do Prahy, neboť dráha Mladotice-Rakovník ještě v té době neexistovala. Ubytování pak měli všichni zajištěno v Holešovické škole, aby si mohli Prahu a výstavu v klidu prohlédnout. To byly nezapomenutelné vzpomínky a zážitky, které děti pak provázely celým životem. Neboť kdo se mohl tehdy pochlubit, že byl v Praze a k tomu jěště na Zemské jubilejní výstavě, kde byla vystavena i umělecká díla jejich rodáku sochaře Václava Levého a malíře Josefa Klíra.

Starosta Bureš však věnoval velkou pozornost i vzhledu města. A tak na Jánském náměstí byla podél potoka vysazena řada ořechů. Rovněž tak podél cesty na "druhé straně" a to od hospody "U Řenčů" čp. 79 (později "U Sládků) až k pivovarskému sklepu. Dále byly ořechy vysázeny na připravovaném novém tržišti za právovárečnou hospodou "U Českého lva" čp. 135 (dnes hospoda "U Radnice"). A byly to započaty přípravné práce k zavážce "horního" kožlanského rybníka, který byl na kožlanském potoce v místech dnešní pošty. Dále byl vyčištěn "dolní" rybník "U Procházky" nebo také farčák pod domem paní Červenkové čp. 201 dnes už také zavezený. Započata byla i výstavba nového klenutého kamenného mostu u Židovny čp. 209 pod autobusovou zastávkou u školy, kde se v té době přejíždělo z hlavní ulice na druhou stranu ještě přes brod potoka. Dnes je most celý zavezen a Židovna rovněž.

V té době byl rovněž zakoupen pozemek za 1 601 zlatých na vybudování nového hřbitova, který byl 29. listopadu 1896 slavnostně vysvěcen. Jako první na novém hřbitově byl pohřben za velké účasti občanů kožlanský učitel Hynek Ouda. Uprostřed hřbitova stál vysoký dřevěný kříž a na něm v životní velikosti ukřižovaný. Kristus namalovaný na plechu akademickým malířem a rodákem Josefem Klírem. Roku 1898 byla také dokončena výstavba místní dráhy Mladotice - Rakovník a dostavěna nová silnice na nádraží a v příštích letech v roce1902 pak i nová silnice do Hrádecka. Neboť přemostěním údolí Hrádeckého potoka dráhou byla přerušena hojně užívaná cesta z Kožlan údolím podél luk a Sousedských lesíků do Hrádecka.

Ale za starosty Bureše bylo také provedeno první pojmenování ulic v Kožlanech, a to tak, že z Jánského náměstí před Radnicí směrem na východ navazovala ulice Pražská, směrem západním pak Karlovo náměstí (bývalé tržiště proti pivovaru) z kterého pak opět směrem západním kolem školy nahoru pokračovala ulice Husova, která u dnešní pošty vyusťovala do Žižkova náměstí, neboť v té době nebyl ještě střední pruh, kde je dnes pošta, obchodní dům, sokolovna, doktorojc vila a park ještě zastavěn. Z Žižkova náměstí směrem západním pak pokračovala ulice Plzeňská. Směrem na Dřevec pak ulice Hrnčířská a část domů směrem na Hrádecko nazvaná "V Ouvoze". A několik domů na soutoku dvou potůčků proti bývalé hospodě "U Sládků" si neslo od nepaměti název "Na ostrově".

Josef Bureš, dlouholetý starosta a bývalý obchodník zemřel 18. září 1930 ve věku bezmála 90-ti let. Byl mladočechem a vlastencem, starostlivým otcem, dobrým obchodníkem a rozvážným starostou. A nejlepším dokladem jeho zásluh o město a veřejné blaho byla pietní vzpomínka kožlanského rodáka a redaktora českého chicagského deníku "Svornost" v Americe L. W. Dongrase a V. Fuchse zveřejněná po jeho smrti, kde uvádí, že jedině pod jeho světlem a zářným příkladem mohli vyrůst i ostatní přední kožlanští mužové a tudíž mu patří pomník slávy.

MVDr. Bohumil Vondrášek

 

 


made by Alexis Prag

 

nahore

Kožlany  kulicka
Fotbal     kulicka
E. Beneš kulicka
Autoři       kulicka
Zajímavosti kulicka