Rod kožlanských Benešů

      Rodové jméno Benešů v Kožlanech nepatří k nejstarším původním jménům, ale objevuje se až poněkud později. Pochází původně z latiny ze jména Benedikt a znamená blahoslavený nebo požehnaný. Objevuje se často na venkově jako jméno svobodné, zemanské s určitými přívlastky. Což potvrzuje u Benešů i pravděpodobný původ z rodu svobodných sedláků ze Šlovické tvrze, kdysi s husitským hnutím a vojskem spřízněným.

     Rod Benešů ze Šlovic se později dělí jak rodově, tak majetkově na tři grunty stojící vedle sebe. V prvním se říká stále "U Benešů", v druhém "U Vítů" a ve třetím "u Zíků". Z gruntu U Benešů ze Šlovic, později z Tříman, kam se přestěhovali, pak pochází kožlanský Matěj Beneš, syn Josefa Beneše z Tříman a matky Anny Staňkové z Týřovic, otec pozdějšího prezidenta Beneše.

     Jan Beneš od Vítů ze Šlovic kupuje s manželkou Františkou, rozenou Výstupovou z Hřebečník čp. 15, pak v Kožlanech grunt čp.101 pro svého syna Jana Beneše, který si bere za manželku Kateřinu Kopovou z Kralovic, s kterou se během pobytu v Kožlanech seznámil. Dům čp. 101, který v Kožlanech koupili, vlastnil původně až do roku 1793 Adam Fuchman z Kožlan, po něm pak mlynář Václav Blažej, kde se proto ještě dlouho říkalo "U Venclíků" podle křestního jména majitele Václava Blažeje.

     Z manželství Jana a Kateřiny roz. Kopové z Kralovic, se pak narodily děti Vojtěch, Jan, Tonička a Anna budoucí maminka prezidenta. Vojtěch padl jako rakouský voják roku 1866 v prusko-rakouské válce v bitvě u Sadové (3. 7. 1866) a byl pochován u sv. Barbory v Kutné Hoře. Jan zemřel tragicky při požáru u sousedů, když pomáhal snášet s půdy pytle s obilím a zabil se pádem ze schodů. A Tonička se provdala do Kralovic za Paláta. A tak na gruntě čp. 101 v Kožlanech zůstává pouze Anna jako jediná dědička chalupy a 16ti strychů polí a je proto vyhledávanou nevěstou.

     Anna nebo také Nana, jak jí doma říkali, byla za mlada jako děvče na službě u pánů v Němcích v Kadani, kde se naučila dobře německy a kde se také více platilo a po návratu ze světa domů byla prakticky duší celého hospodářství. Při  zásnubách pak ale dává přednost před ženichem ze Sudet (druhému)bratranci Matějovi Benešovi z Tříman, kterého dobře znala již z dětství, když jezdili k dědečkovi na pouť.

     Svazek manželský Matěje Beneše nar. 20. 2. 1843 v Třímanech a Anny Benešové nar. 30. 5. 1840 v Kožlanech byl svazkem požehnaným a byl obdařen kupou dětí. První syn se narodil 26. 9. 1865 a byl pokřtěn na počest patrona České země jménem Václav. Ten po vychození kožlanské obecné školy ú)spěšně vystudoval učitelský ústav v Praze, přestože mu v nouzi kožlanský děkan odmítl přiznat chudý atest a mnohem bohatším jej dával. Václav byl již jako student v Kožlanech všestranně činným a velkým propagátorem ochotnického divadla. Po studiích nastoupil učitelskou dráhu v Kožlanech, na Křici, ale hlavně pak v Praze ve Vršovicích, kde později vydržoval své mladší bratry Vojtu a Edu na studiích. V I. Světové válce byl perzekuován a internován za odbojovou činnost svého bratra Edvarda. Ve válce mu padl syn Miroslav a krátce po válce v roce 1919 následkem internace v 54 letech předčasně umírá.

     Jako druhá se narodila 7. 11. 1867 dcera Regina, která po vychození školy pomáhala od malička rodičům doma na hospodářství. A později se provdává za malozemědělce Antonína Hoppa z Kožlan čp. 152, který byl jako většina kožlanských vyučen ševcem. Za I. Světové války podporovali potravinami všechny příbuzné v Praze a dokonce k Hoppům do Kožlan jezdila pro potraviny i Alice Masaryková (JANDÍK). Po válce v roce 1923 však dům a hospodářství v Kožlanech prodávají a stěhují se do Prahy-Bráníka. Měli dva syny a chtěli být alespoň ve stáří blízko svým dětem.

     Dalším u Benešů byl syn Jan narozený 31. 8. 1870. Jan proto, že v každé generaci Benešů musel být jeden syn pokřtěn Jan na počest českého mučeníka a bojovníka za pravdu Mistra Jana Husa. Jan se po vychození školy v Kožlanech vyučil v Petrohradě truhlářem. Na školské vědomosti moc nedal a doma to pro něho nebylo také moc přitažlivé. Byl více dobrodružné povahy a toužil stále po Americe, kam také po vyučení odjel. Od rodičů dostal pouze 90 zlatých na cestu a ani o jednu zlatku víc. Po příjezdu se usadil v Milwankee, kde si zařídil truhlářskou dílnu a později prosperující realitní kancelář, kde obchodoval s pozemky. Rád se vracel domů, kde byl několikrát na návštěvě, jak za Rakouska, tak za první republiky v roce 1934 a po II. Světové válce v roce 1946. Byl to krásný bělovlasý štíhlý stařec s bílými vousy a duší kožlaňáka (vnučka Jana Beneše má za manžela Zbigniewa Brzezinského, bývalého ministra  zahraničních věcí Spojených států amerických).

     Další byla dcera Barbora nebo také Baruška narozená 4. 12. 1872, později duše celého Benešojc gruntu, která znala veškeré práce v obchodě. Chodila s maminkou pravidelně do kostela zpívat na mši, ale i na procesí do Všehrd, Mariánské Týnice ale i k Mariánskému kostelíku nad Petrovicemi, kde byla proslulá studánka s léčivou vodou. Ale také na táčky k tetě Penkavojc (čp. 94) a k tetě Škuderojc (čp. 96) a v zimě drát peří tetě a strýčkovi Johnojc (čp. 88) známému šprýmaři, který se vždy loučil s Beneškou slovy: "Tak sbohem teta! Dej Vám Pán bůh čtyři tisíce a mně pět!" Nikdy na sebe nezapomněl, ale stará Beneška měla také špičatý jazyk a nikdy nezůstala "napolijonovi" jak mu říkala, odpověď dlužna.

     Baruška byla opravdu svědkem veškerého dění u Benešů v Kožlanech a v Kožlanech se také provdala za hospodáře a ševce Františka Vožeha z čp. 159 z dolejšího konce. Měli dvě děti, syna Stanislava, který byl později telegrafistou v Praze a dceru Emilku, provdanou za učitele Kubáta, která byla neteří prezidenta Beneše a která byla 29. 4. 1943 v Kožlanech  zatčena gestapem (Geheime Staatspolizei) a internována v táboře Osvětimi. Zanechala doma dvě malé děti, osmiletou Milušku a ještě necelý rok starého Jiříka. V Osvětimi pak 16. 11. 1944, pět měsíců před koncem války, v plynové komoře umírá. Její bratr Stanislav byl pro těžké oční neduhy a pozdější úplné oslepnutí rovněž zatčen, ale vězněn pouze na Pankráci v Praze, kde přežil válku, ale zakrátko rovněž umírá.

     Pak se u Benešů narodil Albert, který zemřel ještě v kojeneckém věku. Po něm 19. 2. 1875 pak syn Bedřich, který po vychození školy odchází z domova do Plzně, aby se vyučil v židovském obchodě kupcem. Po vyučení se vrací domů do Kožlan, věnuje se obchodu a zakládá rodinu. Za manželku se bere Marii Bulínovou z Výroba nar. 18. 1. 1880, která však v roce 1906 ve věku 26 let umírá. Za čas se podruhé žení a bere si za manželku svoji vlastní sestřenici Marii, rozenou Palátovou z Kralovic nar. 28. 3. 1886. A v roce 1908 se jim v Kožlanech narodila dcera Jarmila.

     V důsledku stálé emigrace lidí z Kožlan do Ameriky obchody slábnou a Bedřich se opět vrací k rodné hroudě. Po smrti maminky v roce 1909 Benešojc grunt s obchodem v Kožlanech prodává a kupuje v Plané nad Lužnicí u Tábora mlýn s polnostmi zvaný "Soukeník". Tam na Lužnici pak za ním jezdí bratr Edvard, později již jako ministr. Tam se zamilovává do tohoto tichého koutku země a kupuje s několika přáteli pozemek mezi řekou a lesem a staví na břehu nad mlýnem Soukeníkem vilu. Později všem známou jako soukromé sídlo prezidenta republiky Dr. Edvarda Beneše v Sezimově Ústí.

     Bedřich však po I. světové válce mlýn Soukeník s hospodářstvím v Plané nad Lužnicí opět prodává a kupuje v Pluhově Žďáru, okres Jindřichův Hradec, statek zvaný "Na Zámku" (bývalou tvrz obehnanou vodním příkopem), kde těsně před válkou 26. 8. 1939 uprostřed své rodiny ve věku 64 let umírá. Jeho manželka rozená Palátová je za války zatčena gestapem a internována v táboře Osvětimi, kde 7. 10. 1942 umírá. Rovněž tam však umírá 17. 3. 1943 ve věku 35 let i jejich dcera Jarmila, provdaná Krajcová. Ostatky všech příslušníků rodiny Bedřicha Beneše jsou pak pietně uloženy v rodinném hrobu na kožlanském hřbitově.

     Další narozená dcera Cilka se nedožívá dlouhého života a umírá v dětském věku. A tak přichází roku 1878 další syn Vojtěch nebo Vojta, jak mu všichni říkali, který prý spatřil světlo světa za humny na malém paloučku v Hájku. Proto byl asi tak živý a energický. Byl to pravý vesnický kluk se všemi klady i zápory. Nebylo žádné klukovské akce, které by Vojta nebyl iniciátorem nebo účastníkem, což prozrazují i jeho i jeho pozdější literární črty. A nemalé starosti s ním měl i kožlanský učitel František Kučera, pozdější řídící. Po vychození kožlanské pětitřídky se bere Vojtu k sobě nejstarší bratr Václav, který je v té době již učitelem v Praze ve Vršovicích a vydržuje ho zde na studiích.

     Po ukončení studií Vojta nastupuje jako učitel v Čakovicích u Prahy. Je vědecky a kulturně činný a vydává několik knih např. "Za kožlanskými humny", "Naše maminka", "Rok na vsi" a jiné. V roce 1913 je povolán českými krajany a jejich Maticí školskou v New Yorku, aby napsal pro české školy v Americe "Českou čítanku" a koordinoval tam české školství. Těsně před I. světovou válkou se vrací do Čech, aby však  v roce 1915 opět odjel, aby se vyhnul odvodu do rakouské armády. V Americe navštěvuje krajany, shání peníze na zahraniční odboj, pořádá přenášky a píše do novin a časopisů. Vydává různé vědecké statě a studuje dělnické hnutí v Americe.

     Po válce v roce 1919 se Vojta vrací, bydlí na Ořechovce v Praze a je veřejně a politicky činný v sociálně demokratickém hnutí. Je zvolen do senátu a ve funkci zemského školního inspektora se zúčastňuje reformy československého školství. Vojta Beneš často a rád jezdí do Kožlan, kde pořádá přednášky ze svých cest v Americe, ke společně se svými spolužáky a vrstevníky Petrem Bendlem a hrnčířem Antonínem Hoffmanem posilují sociálně demokratickou stranu v Kožlanech. Která ve volbách po první světové válce volby vyhrává a starostou se stává sociální demokrat Vojtěch Rabštejnek z čp. 245. Těsně před II. světovou  válkou pak odjíždí Vojta Beneš s rodinou trvale do Ameriky a po válce se vrací do Čech pouze sporadicky na návštěvu.

     A tak 26. 6. 1881 přichází v Benešojc chalupě na svět ještě syn Ladislav, který z rodu Benešů nebyl nikdy tak známý. Svoje dětství prožíval v Kožlanech spolu s ostatními kožlanskými kluky za humny, na Mazancích, na Handrbochu a Šibeničáku. A po vychození kožlanské pětitřídky u kostela se učí strojním zámečníkem. Je skromný, tichý a ne příliš průbojné povahy. Po tovaryšské praxi chodí na průmyslovou školu a poté zastává funkci mistra a později úředníka v ČSD. Následkem tragické nehody na motocyklu začátkem čtyřicátých let ale umírá.

     A za tři roky po narození Ladislava 28. 5. 1884 přichází pak Eduard, jako poslední z deseti dětí Matěje a Anny Benešů. V té době šlo Benešojc mamince již na padesátku, a proto byl již Eda, jak mu doma říkali již od malička, klidnější a později i rozumnější. A maminka na něho jako na nejmenšího nedala nikdy ani dopustit. Jeho vlastní výchova však spočívá převážně na bedrech dvanáctileté sestry Barušky. Po zápisu do školy až do školního roku 1893/94 je veden v katalogu jako Eduard, ale později již jako Edvard. Ve škole měl dobrý prospěch, ale nikoliv vždy samé jedničky.

     Doma nejraději seděl v okně směrem do ulice a četl (aby ho viděl řídící Ouvalský, který chodil kolem). Kožlanskou pětitřídku navštěvoval se spolužáky: Bedřichem Šubrtem, Antonínem Hoffmanem, Janem Šubrtem, Karlem Kučerou (synem pana učitele Kučery), Františkem Ipoltem, Václavem Smržem, Václavem Klausem, Václavem Hanzlíčkem, Rudolfem Rabštejnkem, s Marií Říhovou, Karolínou Bundovou, Emilií Oudovou, Annou Klárovou, Annou Tomšů ("z potoka"), Marií Švarcovou, Barborou Burešovou, Mathildou Jindrovou. Z Hedčan pak s Josefem Kounovským, Františkem Matasem a Aloisem Zetkem a Urbánkem z čp. 4 a s mnoha dalšími. S učiteli pak s řídícím učitelem Ignácem Ouvalským, učitelem Kučerou, Holým, Vetenglem a učitelkou Marií Růžkovou, Filomenou Jánskou a Cecilií Ouvalskou.

     V dětském věku se Eda zúčastňuje všech klukovin. Chodí k sousedům na ovoce, hrají fazole a kuličky, prohání káču, chodí na ryby a raky, přeskakují o závod patníky, ale školnímu tělocviku Eda moc neholduje. Ministruje také v kostele panu faráři Kuklovi, ale není zas tak hluboce o víře přesvědčen, neboť starší bratři přinášeli ze studií již nové myšlenky. A tak když vychodil kožlanskou pětitřídku a šlo mu již na třináctý rok, bylo nutné rozhodnout, co dál. A protože v té době bylo v Kožlanech hojně užíváno přísloví "Budeš-li se dobře učit, bude z tebe kněz, a budeš-li se špatně učit, bude z tebe švec". A protože ševcovina již nepřicházela v úvahu, neboť jí bylo v příbuzenstvu již dost, snesla maminka s půdy kufr pro dalšího studenta Edvarda. Objednala krejčího pana Uhra, který šil na všechny Benešojc studenty, aby vzal také Edovi míru na šaty a na podzim roku 1895 již odjíždí Edvard do prahy, aby se zapsal na vinohradské gymnázium.

     V Praze bydlí u staršího bratra Václava, který je ve Vršovicích učitelem. Z počátku pilně studuje a vyniká ve škole jako skvělý student. Ale ve vyšších třídách vyniká již více v kopané než v učení a když roku 1904 maturuje, maturuje ne s příliš valným úspěchem. Po maturitě se zapisuje na Karlovu univerzitu, kde se seznamuje prvně s Masarykem. Jedí často do Kožlan k rodičům a prožívá tam i svoji první lásku k Aničce, dceři zámožného sedláka, která mu však brání v odjezdu na studie do Francie. A tak Edvard ojíždí roku 1905 do Paříže s nelehkým srdcem. Pilně studuje, dělá dopisovatele " Práva lidu" a brněnské "Rovnosti" a těžce se protlouká po levných studentských podnájmech.

     Časem se ale v Paříži seznamuje s dvěma českými studentkami pro něho ale poněkud z vyšší společenské třídy. S Annou Oličovou, dcerou pražského policejního ředitele a s její přítelkyní Annou Vlčkovou, která se mu stává stále  bližší a kterou později žádá, aby si změnila jména na Hanu, aby mu nepřipomínala svoji dřívější lásku Aničku. V roce 1908 obhajuje doktorát ještě na Karlově univerzitě.

     V lednu roku 1909 mu ve věku 69 let umírá maminka a bratr Bedřich prodává rodinný grunt Benešů v Kožlanech. V září nastupuje Edvard místo profesora na Obchodní akademii a v prosinci proměňuje přátelství s Hanou Vlčkovou ve svazek manželský. Roku 1910 si bere do Prahy svého tatínka Matěje Beneše vykořeněného z venkovského prostředí a rodinného gruntu do noblesy fotelů a koberců městského bytu, který však zakrátko 15. 10. 1910 umírá u svého syna Vojtěcha, učitele v Brandýse nad Labem.

     V roce 1913 obhajuje Edvard docenturu na Karlově univerzitě, kde přednáší a sbližuje se ještě více s T. G. Masarykem. Po vypuknutí I. světové války odchází na podzim roku 1915 na radu Masaryka do zahraničí do Paříže, kde se stáván tajemníkem Národní rady českých a slovenských zemí a řídí odboj za samostatnost Československa. Po vyhlášení samostatného československého státu v roce 1918 se pak stává prvním ministrem zahraničních věcí a nejbližším spolupracovníkem T. G. Masaryka.

     Dr. Edvard Beneš byl nepřetržitě 18 let ministrem zahraničních věcí a roku 1919 spoluzakladatelem společnosti národů (SN) v Ženevě a jeho předsedou, členem Rady a předsedou Výboru bezpečnosti. Začátkem třicátých let byl pak tvůrcem Malé dohody ČSR - Jugoslávie - Rumunsko, která měla zabezpečit větší bezpečnost malých států v Evropě a zamezit znovunastolení Habsburků. A po abdikaci Masaryka je Dr. Edvard Beneš 14. prosince 1935 zvolen prezidentem Československé republiky.

 


made by Alexis Prag

 

nahore

Kožlany  kulicka
Fotbal     kulicka
E. Beneš kulicka
Autoři       kulicka
Zajímavosti kulicka