Kožlany očima našich pamětníků.

 

        Podle archeologických poznatků se Kožlany dříve rozkládaly v prostoru více jižně od kostela, mimo dnešní zástavbu a to jen v počtu několika málo domků. Teprve po založení královského loveckého hrádku Angerbachu králem Václavem I. ( 1205-1253)  získává založená ves na významu a začíná se rozkládat více pod kostelem kolem kožlanského potoka, který protéká hlubokou proláklinou směrem od západu na východ. A přestože Kožlany již byly roku 1313 vysazeny králem Janem Lucemburským na městečko, nebylo toto vysazení bez cizí kolonizace příliš úspěšné. A tak Karel IV. roku 1351 znovu obnovuje povýšení Kožlan, a to již se všemi městskými právy.

       Avšak po zániku hradu Angerbachu zaniká i význam městečka a to zůstává po dlouhá léta stále ve středověké podobě v rozsahu pouze 40-50 domků., rozložených pod kostelem kolem současného náměstí, s radnicí v místech dnešního parčíku  proti obchodu p. Réna čp. 141. Na západ pak kolem bývalého tržiště nepravidelného vřetenovitého tvaru až někde k domu p. Klára čp. 121. a přes mělký brod kožlanského potoka na druhou stranu a zpět ke kostelu.

       Židům, kteří přišli v 17. století do Kožlan je pak vykázáno místo mimo zástavbu obce jak to bylo v tehdejší době právem dáno, a to v hluboké proláklině za zmíněným brodem, kde si Židé postavili školu s modlitebnou, která se datuje již od roku 1692. A za ní směrem na západ si v proláklině postavily ještě 6 židovských domků (dnes v místech od čekárny pod školu až k Matasojc domu čp. 217.), na které v pozdější době navazuje výstavba dalších domků kožlanských  bezzemků a  chudých domkářů. A tím je dán impuls k postupné další zástavbě středového pásu stále směrem na západ. Postupně, ale také pokračovala zástavba jak jižní, tak severní strany a Kožlany konečně získávají svojí velikostí a svými řemesly koncem 18. století charakter města. Ale ani tenkrát nedošlo pro konkurenci blízkých Kralovic a Čisté k většímu rozvoji, přesto, že Kožlany  měly již v roce 1890 přes 2000 obyvatel a 298 domů.

       Obě strany Kožlan však stále rozdělovala hluboká středověká proláklina, a tak dochází k postupnému budování přechodů, cest, pěšin a mostů. První cesta šla rovně od kostela dolů přes poměrně nízký dřevěný most na náměstí. Druhý most "pivovarský" vedl do pivovaru. Další přechod byl kolem bývalé "Židovny" přes brod potoka na druhou stranu a do Panského dvora, který byl v místech čp. 13-20 . Kamenný klenutý most (Židovský) byl postaven v těchto místech až roku 1890 za starosty Bureše, a po roce 1950 po provedené kanalizaci byl zavežen. Další cesta nebo spíše pěšina šla přes hlubokou rokli prolukou mezi domem Hanzlíčkojc čp. 215 a Vodvářkojc čp. 216  šikmo strání na druhou stranu a prý se tam dalo i jezdit. Pak pěšina přes lávku a kolem studny mezi domem pana Mudry čp. 273  a pana Blechy čp. 219. šikmo doleva strání nahoru kolem křížku, kde se údajně v dobách pruských válek zabil voják, na kterého se ve strání kůň zvrátil. (Po II. světové válce tam křížek ještě byl, ale pak byl pravděpodobně zavežen).

       Další přechod přes potok pak byla hráz rybníka, v místech dnešní cesty pod poštou čp. 38, která pokračovala směrem podle potoka dnes k domu p. Polcara čp. 223. Rybník byl v místech dnešní zahrady za poštou a byl kožlanskými nazýván jako "Hořejší rybník". Koncem roku 1890 se však začíná také zavážet a zakládá se tam školka na ovocné a okrasné stromky pro potřebu města. Kolem rybníka byly vysázeny kaštany, břízy, javory a lípy a celý prostor směrem nahoru až za dnešní sokolovnu byl využíván k pořádání různých slavností jak hasičských tak sokolských, včetně jejich cvičení. Kde hrála hudba a všichni hostinští tam měli svoje stánky s občerstvením a cukráři zmrzlinu a různé pamlsky. Byla tam také studna  a pěkná a dřevěná lávka přes potok.Tam se v létě každý den večer shromažďovala kožlanská mládež, posedávala na složených kládách vedle rybníka  a na lavičce kolem kaštanu, kde besedovali a dlouho do noci byl slyšet jejich zpěv a vyprávění. Svědkem toho jsou dodnes dva letité stromy, a to starý kaštan mezi poštou a bývalým obchodním domem a stará košatá lípa mezi cestou na druhou stranu a pěšinou k domu čp. 32, kde bydlele stará kostelnice bába Vodičkojc a její manžel, kostelík.

       Západním směrem pak pokračovala roklina dál až do místa, kde byl později postaven kamenný "Burešojc most", který byl postaven přímo proti domu čp. 36 tehdejšího starosty Bureše. A vlevo až do úrovně mostu byla kamenem hrázděná studna, která měla po straně dveře s přístupem do studny. V místech vily městského lékaře MUDr. Syrového čp. 324 (přišel do Kožlan na konkurz v roce 1928 jako mladý lékař dětské nemocnice a porodnice v Brně) a dnešního zdravotního střediska byla rokle poněkud mělčí a vysázená mladým smrkovým porostem s pěšinkou podél až ke " Kozákojc mostu" proti domu čp. 41., kde Kozákojc bydleli a provozovali svoji koželužskou a kožešnickou živnost. Později byl most nazýván také jako " Juklojc most" , podle obchodu a domu čp. 85 pana Jukla na opačné straně  a naposled také jako " Kaučojc most" . Dále  pokračovala poměrně hluboká rokle až do " Potoka" proti hospodě u Sládků  čp. 79. Na pokraji podél rokle byly vysázeny ořechy a v rokli pak byly různé křoviny, ale také planý angrešt, na který tam chodily děti z celých Kožlan. Byl malý, kyselý, ale pro děti nebylo lepší pochoutky než angrešt z "Potoka"

       Lokalitě " V potoce" nebo " Na ostrově" se říkalo proto, že domky tam stály prakticky v úrovni potoka a docházelo tam k častým záplavám. Cesta tam vedla z hlavní silnice od Šmídkojc kovárny čp. 75. strání šikmo dolů přes potok s výjezdem před domem p. Hallera čp. 47. Po I. světové válce byl v těchto místech postaven nový krásný kamenný most, 5-6m vysoký s ochrannou zíďkou, kterému se říkalo " Hallerojc most", který byl také později po dokončené kanalizaci zavezen. V potoce stálo několik domků, které byly po II. světové válce v roce 1947 zbourány. V jednom z nich u Tomšů čp. 298. bydlel pumpař Ferda Skalický, který dělal dřevěné vrtané pumpy, 5-6 m dlouhé kusy do sebe pospojované podle hloubky studny. A na levé straně od Hallerů do potoka stála kdysi dávno v břehu stará chalupa, která však později vyhořela. Říkali jí "Poldovna", v které bydlel Leopold Nový se svojí rodino, a ta byla pak kolébkou celého rozvětveného kožlanského rodu Nových.

       Říkalo se mezi lidmi, že pan Dítě, který půjčoval peníze, půjčil kdysi také panu Novému, který je nemohl pak splatit. Tak pojistil jeho chalupu "Poldovnu" a pak mi ji zapálil. A tím, že byla na tehdejší dobu dobře pojištěna, vyšli dobře oba. Dítě byl obchodníkem a podnikatelem a v Plzni mu vlevo před Saským mostem patřili 3 domy, které tam stojí dodnes. Dítětojc cihelna při silnici do Čisté byla údajně také jeho majetkem, nebo tam odtud pocházel (Haller).

       Nad bývalou Poldovnou byla však ještě na přelomu 19. století podél domu a zahrady pana Hallera veřejná pěšina, obecní ulička hanlivého názvu. A podél ní ve svahu dva malé k sobě přilepené domky. V horním domku bydlela v jedné místnost Tomšojc rodina se 3 dětmi, pod nimi starý hrnčíř Vopat s 10 dětmi. Pak rodina Nových z Poldovny s 8 dětmi a nakonec Růžojc rodina se 6 dětmi. Celkem 35 duší. A když ráno vstávali asi se nemohli všichni vystřídat, a proto tak uličce říkali. Přesto z těchto sociálních poměrů vyšli lidé, za které se Kožlany nemusely nikdy stydět, neboť se všichni živili poctivou a smysluplnou prací. Vyšel z nich dokonce jeden úspěšný podnikatel.

       Jako poslední stála v potoce asi 60 m proti proudu chalupa, malá usedlost s chlévem a stodůlkou pana Arnošta Střely čp. 56, kde se říkalo "U Střelů v potoce". Dům byl v místech dnešní nové autobusové zastávky před domem paní Šubrtové čp. 55., později zbourán a také zavezen. Za tímto domem v úrovni střechy stodoly stál vysoký klenutý most, který se jmenoval "Pécojc most" protože stál proti Pecojc chalupě čp. 58. Za tímto posledním šestým kožlanským mostem bylo v rokli ještě několik starých chalup, a potok se stáčel poněkud doleva podle staré chalupy báby Zpěváčkojc a staré hrnčírny Emana Hoffmanojc na Draha.

Tam také prakticky koncem 19. století Kožlany západním směrem končily.

 

            Nad dnešní křižovatkou na Kralovice a Hrádecko v Kožlanech byly po obou stranách podél silnice vysoké břehy a pruhy, dosud nezastavených pozemků, táhnoucí se až nad městečko. Bylo to původně obecní pastviště a říkalo se tam také na Drahách. Tyto pozemky se začaly zastavovat hlavně až po vybudování dráhy a železniční stanice v Kožlanech roku 1898 a začátkem 20. století. Proto také všechna popisná čísla domů v této lokalitě nenavazují na čísla domů pod křižovatkou. Původně byla tehdy nad křižovatkou pouze Vágnerojc cihelna čp. 64 (později Šubrtojc). Směrem dolů pak hrnčírna pana Celestýna Nových čp. 66, která s cihelnou sousedila, a níže dolů sroubený dřevěný dům s pavlačí pana Vlacha čp. 67. Dnes je tam parkoviště a vjezd do podniku Dekor. A na rohu křižovatky na Hrádecko pak stála v polovině břehu chalupa čp. 68 báby Crkojc (Barušky Levých), kterou roku 1926 koupil od dědiců pan Jindřich Vopat a postavil tam dům s truhlářskou dílnou. A později v roce 1941 továrnu na nábytek. Dnes je tam podnik Dekor na malování porcelánu. Na levé straně silnice na Kralovice proti hrnčírně Nových, stál pak pouze jeden dům čp. 65 později pana Zetka, pravděpodobně kdysi "Štěrbojc hospoda".

            K odprodeji obecních pozemků a pastvin nad křižovatkou dochází až koncem 18. století, kdy začíná již souvislá zástavba horní části Kožlan a to až k Mazancové cestě. Ostatní část se zastavuje až mnohem později. Dům u Křížku pana Václava Mudry až roku 1930, dům čp. 319 pana Aloise Šedivého roku 1931 a dům Josefa Hoffmana čp. 324 roku 1934. Rovněž tak ale i dům a pila čp. 320 pana Františka Birky, jehož otec před tím vlastnil pilu, tesařství a hospodu přímo na nádraží v čp. 312 v místech pozdějšího Hospodářského družstva.

            V dolejší části Kožlan protékal Kožlanský potok již v mělké proláklině a pod mostem ke kostelu před domem čp. 201 paní Červenkové se vléval do dolního Farského rybníka, který původně sahal přes silnici až k pěšině podle Pécojc zahrady. Proto také cesta do Hedčan a na Křic šla v těchto místech kus tímto mělkým korytem potoka, kolem pěšiny a Závrchem nahoru ke křížku za hřbitovem, který tam ale v tehdejší době ještě nebyl až roku 1897. V místech dnešní silnice kolem skály do Hedčan nemohla cesta jít, neboť skála nebyla ještě tak daleko vylámaná a sahala až do dnešní cesty a za ní byl hned močál. Cesta potokem sloužila především pro místní potřebu obyvatel a navazovala na další polní cesty, ale i do Hedčan a na Křic. Pozdější již mapovaná komunikace vedla z Kožlan na Křic tzv. Panskou cestou, kolem farské zahrady dolů a rovně ke křížku za hřbitovem. Toto uvádějí ze setrvačnosti mnoho let ještě mapy daleko novějšího data např. Vojenská speciálka 1:75.000 z roku 1927, kdy silnice šla již dávno kolem skály jako dnes.

            Pod farou nad rybníkem v místech domu čp. 201 stávala kdysi stará ošupaná chalupa - chudobinec, kde bydlela Terezka almužnice a starý fašinetář Eugelthaler. Dům byl roku 1927 zbourán a pozemek prodán k výstavbě nového domu paní Lauře Vernerové roz. Klírové. Později byl však nový dům prodán a Laura dožívala svůj život v domku čp. 7. Ještě v dřívějších dobách sloužila za pastušku stará roztrhaná chalupa, která stávala Za vrchem pod skálou, které říkali Filípkova chalupa, podle žebráka Filípka, který tam kdysi žil.

            Vedle pěšiny pod rybníkem pak stávala Dongresojc chalupa, v které žil krejčí Dongres z Kralovic se svojí ženou roz. Malcovou z Kožlan, která tam po smrti svého manžela ještě dlouho krejčovala. A tam byl také namalován obraz kožlanským malířem Josefem Klírem "Módní síň na venkově", který byl později kolem roku 1890 za pobytu malíře v Americe prodán, tehdy za uctihodnou cenu 550 dolarů. Obraz zobrazoval paní mistrovou Dongresovou, jak zkouší kožlanské učitelce slečně Vilemině Ješkeové z čp. 82 šaty. Naposled ještě před I. světovou válkou tam bydlela bába Tabáčníkojc, která měla koncesi na prodej tabáku - Abaldu. Chalupa později přešla do majetku zahradníka a sadaře Václava Brůhy prvního starosty Sokola v Kožlanech a říkali jí "Brůhovna". Později bylo zahradnictví i chalupa prodána Josefu Pécovi čp. 194. Podél pěšiny směrem k Závrchu však stávala kdysi ještě chalupa, kde bydlel švec Levý se svojí rodinou a kde prožíval svoje dětství pozdější významný sochař Václav Levý. Chalupa byla snad totožná s pozdější chalupou Matasojc, kde bydlel truhlář Matas (Matasojc rod pocházel původně z Hedčan) a dělal truhly na poslední cestu.

            Východně za Kožlanským náměstím a za první zátočinou pod Lehmanojc domem čp. 145 směrem na Čistou končila pravděpodobně kdysi nejstarší zástavba Kožlan, která měla ještě podobu okrouhlice, a to v místech staré obecní kovárny později Šafránkojc čp. 187. Neboť kovárny byly vždy z bezpečnostních a protipožárních důvodů stavěny na okraji obce. V těchto místech také odbočovala cesta k nedaleké o samotě stojící hospodě, která již v dávných dobách byla zájezdní a později i s přípřeží na zdolání hlubokého údolí přes Javornici. Kdo na hospodě postupně seděl není známo, ale kolem roku 1800 byl majitelem dolejší hospody Štěpán Haller. Po něm pak jeho syn Antonín narozen 1817, který později, když dělal purkmistra v Kožlanech, přestavěl i svoji hospodu čp. 176. V hospodě byl velký sál, kde se konaly zábavy a divadla. Uprostřed uzavřeného dvora byla velká dřevěná kůlna na formanské vozy, která byla zbourána až kolem roku 1970.

            Nově však Haller přestavěl i kožlanský měšťanský pivovar a obecní hájovnu a v podstatě si pivovar s věžičkou zachovává tuto podobu dodnes. Později hospodu prodal a koupil si dům čp. 192, kde roku 1902 ve věku 85 let zemřel. Jeho syn, rovněž Antotnín, býval sládkem plzeňského akciového pivovaru Gambrinus, dům čp. 192 i s pozemky prodal a na odpočinek si koupil zámeček v Bělohradě. Dům čp. 192 v Kožlanech zakoupil Šafránek, který pocházel z hedčanské hospody a zařídil si tam zámečnictví. Antonín Haller ale i na odpočinku si rád a často zajel do Kožlan, zavzpomínat si na staré dobré časy. Později přešla dolejší hospoda do majetku rodiny Smržojc, Ipoltojc a Hanušojc. Roku 1985 byla obcí vykoupena a zbourána.

            Tak přibližně vypadaly Kožlany ještě v 18. a 19. století, kdy se městečko těžce vyrovnává s úpadkem řemeslné výroby a masovým vystěhovatelstvím, kdy od  roku 1860 - 1905 se vystěhovalo z Kožlan do Ameriky přes 1000 duší. Avšak život šel dál. Měnili se lidé, společnost, ale i Kožlany. A tak se postupně zaváží středová proláklina a roku 1890 i "Hořejší rybník" za poštou a staví se kamenný klenutý most u Židovny. Roku 1899 se dělá silnice na nádraží a první chodníky pak roku 1906, a to od Baborojc hospody čp. 71 až k Vacíkům čp. 97 a před pivovarem a hospodou pana K. Švarce čp. 206, kde se říkalo "U Lojzů", protože starý Švarc se Lojza jmenoval. Roku 1925 začala výstavba pošty a dalších chodníků a nad Kožlany vlevo od silnice za příkopem byla upravena krásná písková pěšina na nádraží.

            V roce 1929 byl položen základní kámen k výstavbě Sokolovny a pro zmírnění nezaměstnanosti byl roku 1933 obcí upraven nákladem 22.000 Kč Farský rybník a přilehlý potok a započala výstavba městské kašny u domu čp. 227, proti hospodě u Kobyláků, kterou jako zakázku získal místní stavitel Jindřich Knedlhans čp. 165. Roku 1933 byl vypracován také projekt na městský vodovod, jehož rozpočet činil 800.000 Kč avšak nebyl zatím realizován a byl v Kožlanech založen Okrašlovací spolek pod vedením Oldřicha Lajperta a Josefa Staňka. Jejich první akcí pak byla úprava parku kolem kostela a městských lázní.

            Roku 1934 byla odprodána ve středu města MUDr. Syrovému parcela na výstavbu vily (dnešního zdravotního střediska) za předpokladu, že na své náklady zatrubní potok na svém pozemku mezi Burešojc a Juklojc mostem cementovými rourami o průměru 150 cm. Roku 1935 pak byla podána offerta na provedení kanalizace od Burešojc mostu k městským lázním. Bylo podáno celkem 7 nabídek od 51.000 - 62.000 Kč s 80% státní dotací a provedení bylo zadáno firmě Píčman a Morávek Praha. Na provedení další částí kanalizace směrem západním od stavebního pozemku Dr. Syrového k Hallerojc mostu proti Sládkojc hospodě čp. 79 věnovalo finanční prostředky Právovárečné společenstvo v Kožlanech, aby tak rovněž snížilo nezaměstnanost ve městě.

            Roku 1936, po dokončení této kanalizace, dochází k postupné zavážce a kluci z hořejšího konce již mohli chodit ze školy novou kanalizací. To bylo jejich metro a nebylo kožlanského kluka, který by neprošel. A na zavážce je pak založen park Dr. Edvarda Beneše, na jehož založení věnoval světoznámý pěstitel růží Böhm z Blatné nově vypěstované růže "Prezident Beneš". Roku 1936 byl také zpracován projekt na dlažbu města nákladem 1.150.000 Kč s 90% zemským příspěvkem. Dlažba ze štěnovické žuly byla zadána firmě Ing. Jelínek a synové v Berouně a již na podzim 1936 dochází k vyštětování silnice a příští rok k položení dlažby.

            Roku 1933 započala v Kožlanech také výstavba na "Výfuku", kdy byla paní Anně Tomšové odprodána první parcela u "Říhojc křížku" (kamenný křížek byl pietně udržován a zachován po mnoho let v zahradě domku čp. 326 paní Tomšové až dokonce II. světové války). Další parcela pro dům čp. 330 byla vyměřena hned v sousedství směrem ke kruhové cihelně panu Václavu Kožíškovi, který před tím bydlel ve staré škole u kostela. V témže roce byla povolena stavba Ladislavu Vopatovi  čp. 322, a Emilu Jakubovi a v roce 1936 pak na dům čp. 331 Jaroslavu Lindaurovi a paní Františce Švarcové čp. 332, Františku Cédlovi na dům čp. 333 a také panu Bohumilu Legnerovi. To byli první pionýři, kteří dali základ výstavbě v nové lokalitě na Výfuku a zůstali věrni tak příznačnému pojmenování, které bylo prvně přiřknuto lokalitě u Staňků v krámě (dnes dům čp. 85 paní Hurtové) známým humoristou a bavičem, holičem Adolfem Perkem, který byl za mlada zaměstnán v plzeňském divadle, kde hrál i komediální role a později byl ústřední postavou ochotnického divadla v Kožlanech.

            Tvář Kožlan se však měnila i v ostatních částech města. A tak byla roku 1926 povolena výstavba domu - vily u mlýna panu Antonínu Strakovi. Bylo pokračováno ve výstavbě chodníků od Hořejší branky od domu čp. 97 směrem ke škole a dále k radnici za finanční účasti Občanské záložny. Dále začala výstavba hřiště fotbalovým klubem pod hrází na bažinaté louce mlynáře Antonína Straky, která byla od něho odkoupena za symbolickou částku 1 Kč, k jehož zpevnění bylo použito i kamene z bývalého hradu Angerbachu. V roce 1927 se pak provádí elektrifikace města, přichází montéři, město oživuje Josef Kasal, jeden z montérů, zůstává po skončení elektrifikace v Kožlanech dál a později zakládá rodinu, ale i první elektrofirmu v Kožlanech, která byla v domě čp. 102.

       V témže roce je povolena panu Josefu Eisenhamerovi čp. 62 drnomistrovská živnost a na obecním pozemku  kat. číslo 390 pod Kožlany, vpravo od cesty k Čížojc mlýnu, je postaven objekt s pitevnou a karanténou včetně zařízení a zahrabiště. Později po něm přebírá koncesi Jaroslav Berbr čp. 158. V roce 1931 je pak odprodán u kruhovky kousek obecního pozemku panu Bohumíru Holopírkovi na výstavbu domku čip. 321, který si sám staví a opatřuje ho nápisem "Malý, ale náš", známý všem kožlanským občanům. Roku 1934 pak staví JUDr. Ladislav Skalický na druhé straně, na místě starého domu, patrový dům. čp. 26 a nad Kožlany dokončuje výstavbu nového vzorového statku čp. 329 pekař Josef Buben.

       Město zrušilo staré tržiště proti pivovaru a přesunulo ho na nově vybudované tržiště za hospodou u radnice, které bylo přístupné jednak brankou kolem Vožehojc domu čp. 126 nebo pěšinou ze dvora hospody přes zahradu a za humny. Na zahradě podél pěšiny byly v době trhů stánky s občerstvením, s pivem, párky, zmrzlinou a různými zákusky s příjemným posezením pod slunečníky. Na tržišti pak byly vybudovány dřevěné záchodky a podium pro kapelu a konaly se tam tradičně všechny oslavy, jak Husovy, tak veškerá veřejná vystoupení hasičská, sokolská, ale i Dělnické tělocvičné jednoty založené roku 1913.

       Týdenní trhy se konaly v Kožlanech od nepaměti každé úterý až do roku 1901, poté však pouze jedenkrát za měsíc, a to každé první úterý v měsíci. Rovněž tak trhy na dobytek, které se konaly včetně Výročních trhů ve čtvrtek po  Velikonocích a ve čtvrtek po Svatodušních svátcích (povolené roku 1351 králem Karlem IV. ) a Vavřinecký trh 10. srpna a 21. září (povolený králem Matyášem).  Tyto výroční trhy se udržovaly prakticky až do roku 1935. Na trhy dobytka bylo přiháněno 100 - 200 kusů a před I. světovou válkou dokonce někdy  až 500 kusů a byly hojně navštěvovány i Němci z blízkých Sudet, a to až do obsazení Německem, kdy 1. srpna 1939 se konal poslední trh v Kožlanech. A tím navždy pohasla sláva kožlanských trhů a význam městečka vůbec.

MVDr. Bohumil Vondrášek


made by Alexis Prag

 

nahore

Kožlany  kulicka
Fotbal     kulicka
E. Beneš kulicka
Autoři       kulicka
Zajímavosti kulicka