Kožlanské Obchody v době meziválečné

 

Přestože městečko Kožlany zaujímalo v rámci týřovského a později chříčského panství okrajovou polohu, bylo od nepaměti vždy jeho trhovým městečkem. O čemž svědčí i tehdejší návštěvnost obyvatel z těchto vzdálených míst a dodnes průkazné zpříznění většiny kožlanských rodů s nimi. Například rody Benešů, Topinků, Klírů, Vondrášků, Zíků, Burešů a mnoho dalších.

Kožlanští selských robot povinni nebyli, ale museli za  to odvádět různé platy z domů, desátky z polí, poplatky z komínů a z pivovaru, desátky kněžské a berně zemské. Ale nemohli se bez povolení vrchnosti svobodně vdávati ani ženiti, pouze v rámci daného panství. Snad proto byl do Kožlan i větší příliv vdavkychtivých děvčat z těchto vzdálených míst. Bylo to především při návštěvnosti pravidelných týdenních trhů a čtyř slavných trhů výročních, které byly vždy první čtvrtek po Neděli velikonoční a ve čtvrtek po sv. Duchu. V létě pak na sv. Vavřince a na podzim na sv. Matouše.

Tyto kožlanské trhy byly široko daleko vyhlášené, neboť se zde obchodovalo prakticky se vším. V tu dobu se však již v Kožlanech nacházely i obchody a krámy stálé, které většinou souvisely s tehdejšími kožlanskými řemesly. Ale vznikají i další obchody pekařů, řezníků, ševců, provazníků, kožešníků, jirchářů, mydlářů a dalších, které nám dnes již připomíná jen historie našeho městečka. Přesto však ještě po první světové válce v době meziválečné v letech 1918-1939 měly Kožlany spousty řemesel a obchodů.

První obchod od nádraží směrem dolů pod křižovatkou vpravo na Dřevec, pod "váhou" byl obchod se smíšeným zbožím "U Tocaurů" čp. 311. Dříve do roku 1887 v majetku Václava a Marie Pešků a později až do roku 1963 v majetku Toucarů. Dnes obchod "Spar" paní Hanzlíkové ("U váhy" se říká proto, že tam byla kdysi až do roku 1965 obecní mostní váha, kde se vážily potahové vozy a později i auta). Obchod u Tocaurů zajišťoval lidem v hořejší části Kožlan ten nejzákladnější sortiment zboží, který potřebovali k přežití a ke své existenci. Byla to především sůl, mouka, cukr, cikorka, kávová směs Melta, kvasnice, různé koření, Schichtovo mýdlo s jelenem, tvrdé cucavé cukroví pro děti a pár dalších nezbytností. Na pultě byl pak nepostradatelný skleněný poklop s olomouckými syrečky a občas nějaký uzenáč. A jako doplňkový sortiment dřevěné hrábě, košťata a biče s krásnými pestrými třapci.

S tím samým sortimentem se nacházel necelých sto metrů směrem dolů vlevo další obchod se smíšeným zbožím a to obchod paní Kristiny Lajpertové v čp. 134. Její manžel Jaroslav obecně známý jako "Jardina"  byl dříve vynikajícím svrškařem módní obuvi, ale také zasloužilým Sokolem, dobrým společníkem a od roku 1941 prvním osobním autodopravcem v Kožlanech.

 Dalším obchodem byl krám pana Stanislava Staňka v čp. 85, obchodníka obdařeného vždy úsměvem a ochotou, u kterého byla obsluha zákazníka obřadem a v jehož krámě bylo vždy veselo. Krám byl střediskem humoru a vytříbeného vtipu, kde se scházeli někteří kožlanští ochotníci Adolf Perk, Jindřiška Skalická, Karel Hopp, Máňa a Fana Suberů, ale i jiní.

          Kde na dluh nakupovali nejen sociálně slabší zákazníci, ale i městský lékař. Krám "U Staňků"  byl vyhlášen kulturním prodejem, příjemnou ochotou a osobním šarmem majitele. Měl již větší sortiment zboží, aby mohl uspokojit i náročnějšího zákazníka, a to městského lékaře a starostu, kteří bydleli v sousedství. Obchod měl i svoji vlastní pražírnu kávy a později i benzinovou pumpu  před krámem, kdykoliv přístupnou (zpočátku na jeden 200 litrový sud, později s podzemní cisternou). Starší lidé nazývali ještě dlouho krám po staru, jako " Juklojc krám", který provozovala až do roku 1923 majitelka paní Juklová. Později po II.světové válce dožíval v domě na penzi majitel pan Klár, kterému ale stejně všichni říkali Jukl.

            Nedaleko pod poštou bylo pak pekařství a obchod, kdysi mého dědy Jana Vondráška v čp. 268, později pana Tomáše Končelíka, který v roce 1923 dům s pekařstvím a obchodem koupil. Tam jsme pak v dětství chodili do houslí a o přestávkách pomáhali v pekárně. Výsledkem však bylo to, že jsme všichni dobře uměli chleba péct a do pece sázet, ale ne všichni hrát na housle, přestože Václav Končelík (syn) byl jak vynikající pekař tak hudebník.

Třetí dům pod pekařstvím bylo pak cukrářství pana Rudolfa Ullmana v čp. 221, u kterého jsme byly v dětství častými zákazníky a které, přestože se výroba cukrářského zboží odehrávala jen v nevelké kuchyni, nabízelo široký sortiment výrobků. Byly to především kremrole, žloutkové věnečky, indiáni a různé druhy dortů. Ale také domácí výroba cucavých bonbonů, takzvaných "ajbišek", kterých byl za 20 haléřů kornout. Dále různé druhy cucavých špalků, které vydržely až na Homol a zpátky. Ale i větrové cukroví, kterému jsme říkaly cukroví, co fouká do nosu nebo také cukroví, jako když se dejchne do lesa. Ale i nabídka tureckého medu, který se odsekával sekáčkem z velkého špalku, několik druhů čokolád  (jedna taflička za 20 haléřů), žvýkacích hadů a peprmintových pendreků. V létě pak jahodová a vanilková zmrzlina, s kterou jezdili cukráři s dvoukolovým vozíkem na všechny slavnosti na hřiště a k Vožeháku. Jako děti jsme měly k cukrárně pana Ullmana zvláštní vztah, který se silně projevil na Velikonoční pondělí roku 1939, kdy v sousedství cukrárny zachvátil požár 3  domy, dům pana Vladimíra Hofmana čp. 369, dům paní Marie Holopírkové čp. 270 a dům pekaře Tomáše Končelíka čp. 268. Kdy jsme plni očekávání čekaly na stěhování cukrárny, které se bohužel nekonalo, a tak rády bychom byly pomáhaly.

Naproti přes silnici se pak nacházel od roku 1889 obchod se smíšeným a koloniálním zbožím Matěje a Anny Benešojc v čp. 101, rodičů pozdějšího prezidenta. Tam paní kupcová, Benešojc maminka s dcerou Baruškou, vážily, balily a obsluhovaly zákazníky při jejich skromných nákupech. Po prodeji Benešojc usedlosti panu Františku Topinkovi roku 1909 si krám pronajímá kožlanský obchodník František Hanzlíček a otevírá si zde obchod střižním zbožím spolu s výrobou a šitím prádla. Kde v nevelké místnosti za krámem bylo 5-6 šicích strojů a švadlen, které šily hlavně pánské košile a zástěry. Po přestěhování prodejny pana Hanzlíčka do nového objektu čp. 215 proti škole, si krám pronajímá roku 1929 filiálka prodejny Baťa, a to včetně bytu pro vedoucího prodejny pana Fišera a dílny na opravu obuvi, kterou léta prováděl Otta Fryč z Vysoké Libyně a později Václav Kočka z Hodyně.

 

 

S novou prodejnou obuvi Baťa v čp. 101 přicházel do Kožlan i nový druh reklam v získávání zákazníka, kdy v prodejně byl promítán film (16 mm) o moderní výrobě obuvi v Baťových závodech a o uspokojování všech sociálních potřeb zaměstnanců a o kulturním a sportovním vyžití Baťovy mládeže. Pro nás děti pak různé filmové grotesky, na které jsme se vždy těšily. A na náš dům proti poště byl zavěšen velkoplošný reklamní štít firmy Baťa, kde všechny ceny obuvi končily devítkami. A tím Baťa dovršil boj o zákazníka v Kožlanech a na celém českém venkově.

V centru městečka Kožlan se pak nacházel jeden obchod  za druhým. V místech, kde ještě v nedávné době stával podél silnice nízký podélný dům s hnojištěm mezi domem a silnicí a na dvou kůlech s velkou cedulí nad střechou s nápisem "Pánský krejčí modes robes", stál již nový dům čp. 219 s dílnou sedláře pana Karla Švarce. Kde se mimo vlastních kožených výrobků nacházela i prodejna dětských kočárků. Sedlářská dílna byla v tehdejší době pro venkov naprosto nepostradatelnou, neboť se tam dělaly postroje pro koně a pro veškerá tážná zvířata. Vyráběly a opravovaly se tam opratě, chomouty, polštáře, postraňky, ohlávky, pobočnice a veškeré řemení. A sily se tam také řemeny k pohonu různých strojů, ale i různé matrace. Tyto služby vždy ochotně zajišťoval pan mistr Karel Švarc, všem známý jako Karlík Švarcojc nebo sedlářojc. Byl to člověk společenský a celá jejich rodina pracovala aktivně v Sokole.

Hned pod Švarcojc krámem se pak krčil krámek pana Václava Šmucra čp. 251, kde byla pletárna svetrů a veškerého pleteného zboží. Byl to malý, ale velice solidní krámek, který uspokojoval svými službami jak kožlanské obyvatele, tak blízké okolí.

Další obchod byl  pak obchod  pana Bohumila Šnajdra dům čp. 273, který s manželkou Bertou, rozenou Piplovou, koupil v Kožlanech v roce 1909 od Maršálků (dříve v majetku Josefa a Alžběty Rennerů) a otevřeli si tam v roce 1912 krupařský krám a obchod s moukou.

 Po vypuknutí I.světové války byl Šnajdr povolán do rakouské armády, kde přešel na východní frontě do ruského zajetí a vstoupil mezi prvními do řad československých legií. Po válce se vrátil z Ruska jako legionář a vedl dále obchod smíšeným zbožím s prodejem a výměnou mouky za obilí. Byl významný sokolský a legionářský činovník. Se svojí manželkou, která pocházela ze mlýna pod Borkem, se seznámil, když dělal na Piplojc mlýně sekyrníka. Byl to asi poslední sekyrník v Čechách. Měli dva syny, Bohuslava a Karla, kteří ještě před válkou v roce 1937 začali provozovat nákladní autodopravu a zařídili v domě autodílnu a první svařování elektrickým obloukem firmou Šnajdr-Šafránek.

Hned vedle v čp. 218 byla pak kovárna pana Františka Trinera. Dům do roku 1895 v majetku Josefa a Anastázie Vopatové a od roku 1895 trvale v majetku rodu Trinerů. Z kovárny se celý den ozýval hlas kladiva a kovadliny a v tmavém koutě kovárny plápolal ohýnek rozžhaveného uhlí, který byl podle potřeby ručně rozdmýcháván velkým koženým měchem. Vedle ohniště pak s malým bazénkem s vodou, kde se chladily nebo kalily různé vykované předměty. Ale největší podívaná pro nás kluky byla, když pan Triner koval koně a připaloval koním rohovinu rozpálenými podkovami. Bílý až nazelenalý hustý kouř a vůně připálené rohoviny byl pro nás jakousi drogou a většinou jsme přišli pozdě do školy, ale nedalo se tomu odolat. Byl to pro nás vždy neopakovatelný zážitek.

V sousedství v čp. 241 byla hned oficina pana Josefa Piškuleho, která nám nebyla také tak neznámá. Neboť každá rodina měla nejen svého rodinného lékaře, ale i rodinného holiče. Pan Piškule, mistr holičský v Kožlanech, pocházel ze selského rodu od Piškulů z čp. 139, původně z Rohů a Brodeslav a ještě před nedávnem měl holičský krám na druhé straně u Haslbaurů čp. 11. Dům na hlavní třídě koupil až v roce 1936 od pana Václava Chlupsy, který byl široko daleko známý svému okolí svojí abnormálně velkou nohou. Holič Piškule rozuměl dobře koním, a proto tam chodili také všichni sedláci. Mluvilo se tam často o koních a my kluci, kteří jsme si tam chodili nechat zastřihnout ofinu, jsme časem již také věděli, kdo jakého koně má, má-li prauna, švarcprauna nebo fuksu a jaké vady má. A tím jsme již od malička všichni rostli jako potenciální odborníci a budoucí úspěšní handlíři koní.

Přestože na našem střihu zas tak moc nezáleželo, věnoval nám pan Piškule velkou pozornost. Cvakal nůžkami a stále kroužil kolem nás, jako indiánský náčelník. Tenkrát stříhání vlasů byl ještě obřad, ale dnes nůžkami holiči neumí ani pořádně zacvakat. V tehdejší době ještě před válkou, bylo holičství dospělými hojně navštěvováno a někteří měli i předplatné na holení 2x nebo 3x týdně. Měli u holiče kolem zrcadla zastrkané osobní kartičky, kde jim pan mistr proštipoval jednotlivá okénka podle poskytnutých úkonů v daném měsíci. K holiči chodili staří i mladí. Staří hlavně na besedu, neboť holičství bylo na venkově takovým informačním a vzdělávacím centrem, zvláště pak v zimě, kdy byly  dlouhé večery a u holiče bylo krásné příjemné posezení v teple. Snad denními hosty u Piškulů byli Arnošt Krauzojc (Kramatojc), Tonda Ulmanojc (Klečkojc), Vencl a Tonda Pěnkavojc, Karel a Jeník Vondráškojc, Theodor a Franta Johnojc, Pepík Bláhojc, Vendela Burešojc, Jirka Vožehojc, Hofmánek, ale někdy také pan Birka, pan Vopat (továrník), pan vrchní Bek a starosta Klír.

 

V sousedství holičství pana Piškuleho byl pak pěkný nový dům a obchod čp. 217 pana Karla Matase (kožlanský rod Matasů pocházel původně z blízkých Hedčan). Dům měl do ulice a do dvora hezkou prostornou dílnu, kde se vyučilo i několik kožlanských kluků ševcovskému řemeslu (Štěpán Mudra, Jiří Skalický, Miloslav Ouda aj.). Pan mistr Matas byl toho času v Kožlanech již jediný, který uměl ušít krásné ručně šité boty, na které nám bral míru tím, že si obkreslil naše chodidla na čtvrtku papíru. Ještě po válce nám pan Matas ušil krásné boty za to, že jsme mu přes válku uschovali kůže v perně naší stodoly. Byly to krásné boty, které nebyly k roztrhání. Jako děti jsme chodily do krámu pana Matase rády pro různé drobnosti a vůni kůží a usní, kterou byl krám prosycen. V pozdějších letech sloužil však krám již jen k opravě obuvi, a to až do roku kolem šedesátých let.

            Další dům čp. 216 byla cukrárna pana Emila Vodvářky. Pan Vodvářka pocházel z Čisté a dům v Kožlanech zakoupil roku 1913 od Matyldy Novákové a zařídil si zde cukrářství, kam chodila převážně školní mládež dojíždějící z okolních vesnic. Cukrářské pečivo mělo u Vodvářků více charakter domácí výroby a zmrzlinu měli také jinou než u Ullmanů. Mezi nejlepší dospělé zákazníky pak patřili Jarda a Tonda Hurtojc z kouta čp. 130, kteří když jeli s koňmi kolem, koně sami zastavili a pan Vodvářka mohl péct znovu, neboť snědli celý plech věnečků nebo kremrolí na posezení. Měli opravdu rádi sladké. Na různé oslavy, sokolská a hasičská cvičení jezdil pan Vodvářka se zmrzlinou dvoukolovým vozíkem. V létě pak i k Vožeháku a na některá fotbalová utkání. Pan Vodvářka byl také známý včelař, který měl "Za vrchem" na skále dva velké včelíny.

            Vedle cukrárny a dalším domem byla pak proluka, kudy se kdysi jezdilo přes potok a šikmo po stráni na "druhou stranu", která později sloužila jako pěšina a po válce pro regulaci potoka zanikla úplně.

            Vedle proluky, kde štítem do ulice stály dva malé domky Pécojc a Vladařojc s letitou hruškou, která se tak nesmazatelně zapsala do paměti všech kožlanských emigrantů odjíždějících do Ameriky, postavil pan František Hanzlíček velký obchodní dům se střižním zbožím čp. 215. A tam na podzim roku 1928 stěhuje z domu čp. 101 bývalého obchodu rodičů prezidenta svoji živnost.

Roku 1929 získávají František Hanzlíček spolu s bratrem Ladislavem živnostenské oprávnění na výrobu prádla a velkoobchod s maloobchodem textilního zboží a konfekcí. A roku 1933 otevírají filiálku na výrobu prádla v Manětíně. Později se však oba bratři rozcházejí a opět osamostatňují. Obchod textilním zbožím pana Františka Hanzlíčka v Kožlanech měl v tehdejší době všechny náležitosti městského moderního obchodu. Měl dlouhý pult na odvíjení látek ze štůčků, až ke stropu vysoké regály na štůčky, látky a vlněnou přízi všech barev a odstínů. A výkladní skříně s aranžmá látek na figurínách. Je možno říci, že v tehdejší době tento obchod předstihl svoji dobu.

Většina kožlanských švadlen pracovala pro pana Hanzlíčka buď přímo v podniku nebo pro něho šily po domácku Růžena Šafránková, Zdenka Šafránková, Květa Holopírková, Františka Běhounková, Maruška Koptová, Švarcová Jarmila a Jana, Zdenka Eretová, Marie, Milka Zetková a další. Hotové zboží pak odesílali z nádraží vlakem, kam jim ho ještě tradičně vozil pan Eman Novák s kravičkami. Cestujícího obchodníka - cesťáka pro Firmu Hanzlíček dělal "bratr" Antonín Bunda (Sokol). Mimo vlastní rodinu byly v obchodě postupně zaměstnány z Kožlan Jarmila Vacíková, Věra Hoppová, Jaroslava Jakubková, František Birka a naposled Věra Fantová a Maruš Houšková. Obchod pana Hanzlíčka byl pro Kožlany a okolí velkým přínosem a oživoval v městečku obchodní ruch. V soukromém držení byl obchod do konce února 1949, kdy přechází pod národní podnik TEP a později pod Jednotu v Plasích.

Další dům byl pak dům pana Jaroslava Uhra čp. 194, kde si majitel otevírá roku 1923 klempířský závod spolu s koncesí na stavbu hromosvodů. Později pak klempířství zaniká a roku 1935 si zde otevírá pan Přemysl Králík drogistickou živnost, kterou ale již za dva roky přebírá pan Ladislav Trešl ze Senomat. Tuto živnost s obchodem smíšeným a materiálním zbožím rozšiřuje ještě o medicinální drogistickou koncesi, a to natrvalo a provozuje ji pak po mnoho let. Barvy, laky, ředidla a různé chemikálie, medicinální prostředky, ale i různé léčivé rostliny a fotoaparáty, to byl sortiment naší drogerie. Pro nás děti žádná velká lákadla, nehledě na to, že jsme mnohým nabídkám a reklamám ani moc nerozuměly. A tak jsme si tam alespoň chodily pro cicvárová barevná semínka, která jsme považovaly také za cukroví (ve skutečnosti cicvárová semínka byla barevná semínka určitého druhu pelyňku, který roste v Egyptě a na Kanárských ostrovech a který se používal jako medicinální preparát proti dětským škrkavkám).

Pak následoval dům pana Josefa Vostatky čp. 214, který byl však v roce 1972 zbourán a spojen s parcelou domu čp. 213. Pan Vostatka také někdy zabíjel a prodával maso, ale vlastní krám neměl. Svoji nabídku masa si nechával, jak to bylo tehdy zvykem., vždy vybubnovat obecním strážníkem. A tak se často stávalo, že bubeník, který šel po Kožlanech směrem nahoru a oznamoval nabídku masa některého kožlanského řezníka za cenu 8 Kč za kilo, vybubnovával na cestě zpět nabídku pana Vostatky a to za cenu 7 Kč za kilo. Tato nabídka byla všem občanům naprosto jasná, aniž by znali pojem nekalé soutěže a tržní ekonomiky.

Další dům čp. 213 pana Václava Ullmana stojící v místech, kde původně stával malý krčící se domek Josefa a Barbory Péců, který pan Ullman v roce 1923 vykoupil a na hranici tehdy ještě neregulovaného potoka vystavěl moderní truhlářskou dílnu a v roce 1926 pak patrový dům mající dvě velké výlohy, kde moderně zařízené truhlářství prezentovalo svoje výrobky a nábytek. Dům svojí výstavností vhodně doplňoval obchodní část Kožlan. Výrobky truhlárny pana Ullmana byly známé dokonalou propracovaností a precizností. Truhlárna prováděla mimo nábytku také stavební truhlářství, dveře, okna, podlahy k velké spokojenosti všech zákazníků. Pracovalo tam několik dělníků a vyučilo se tam několik dobrých truhlářů František Tomeš, Emil Novák, Bohumil Lajpert, Jaroslav Jánský, Boža Balín, Ladislav Klaus, syn majitele Miloš a Robert Černý. Provoz a výroba byla ukončena v roce 1949.

 

          Velice známý byl obchod pana Václava Peterky č. 211. Byl to kdysi dům kožlanského starosty a cukráře Jana Klause, který byl starostou v letech 1908-1919 a postavil v Kožlanech radnici a novou měšťanskou školu. Po první světové válce v roce 1925 koupil od něho dům Václav Peterka z Brodeslav a otevřel si v Kožlanech obchod. To nebyl ale obyčejný obchod smíšeným zbožím, ale obchod s širokým sortimentem všeho druhu. Od špendlíků až po zemědělské stroje a všech jejich součástek tak důležitých pro venkov. Součástí obchodu byla naproti domu přes silnici i benzinová pumpa firmy Vacum Oil Company, která měla dva skleněné cejchované válce, které se nejdříve naplnily ruční pumpou ze sudu a pak se z nich přepouštěl benzin hadicí do nádrže auta. A takové benzinové pumpy byly před válkou v Kožlanech tři. Druhou měl obchodník pan Staněk čp. 85 a třetí obchodník Vojtěch Rén čp. 141 a to na 20 aut a čtyři motocykly, které v té době byly v Kožlanech.

Do krámu u Peterků se chodilo z ulice po několika příkrých schodech s poměrně vysokým nášlapem. Dveře byly pobité z venku a kolem dveří různými reklamami, a kdo chtěl odstředivku na mléko, tak se dozvěděl hned před vstupem z reklamy, že "když odstředivku tak Alfa Laval" a "když sečku tak jedině Melichar" a "když olej tak Mogul". Nad dveřmi byl pak nepostradatelný zvonec a v krámu na pultě skleněný poklop s olomouckými syrečky, se zbytkem uzenáčů v dřevěné krabici. Pak váha a skleněné dózy s tvrdými cukrlaty, a pak už jen až ke stropu samé vysoké regály. A v nich nepřeberné množství kovových předmětů a součástek snad ke všem zemědělským strojům, ale také hřebíky, šrouby, skoby, ponkajzny, řetězy, košťata, biče, pastičky a různé nářadí.

Kde jinde jsme mohli koupit čtyřhranné žluté gumy na prak, kapslíky do pistolek, bouchací kuličky, káči, lupenkové pilky, lipová prkénka, lepidla na kolo, ventilové gumičky ale také františky, které jsme o vánocích zapalovali. Nosili jsme tam většinou všichni veškeré kapesné, pokud jsme nějaké někdy vůbec měli, ale nikde nebylo vidět, že by byl obchodník Peterka z nás nějak zbohatnul, neboť to byly samé halířové kšefty. Teprve dnes s odstupem času můžeme ocenit trpělivost a poctivost tehdejších obchodníků, kdy jejich jediným cílem bylo posloužit svým zákazníkům malým i velkým. Když jsme šli s 20 halířem pro lupénkovou pilku na vyřezávání, a paní Peterková musela přerušit práci v kuchyni, zabalit se teplým šátkem a po odkašlání se přišourat do krámu, aby vyslechla naše přání, pak vzít žebřík a vylézt na regál a tam najít pilku. A to všechno pro 20 haléřů. Jen zřídka se stalo, že když nemohla paní Peterková něco najít, že nás odkázala, abychom přišli až bude doma Véna (manžel). Ale nepamatuji se, že by nám byl některý obchodník odmítl nebo něco vyčítal. Svět se změnil. A už nikdy nedosáhnou obchodníci tehdejší vstřícnosti jako kdysi. K lítosti všech byl však v srpnu 1950 obchod úředně zrušen, pak vykoupen a v osmdesátých letech zbourán. A v místech stojí dnes drogerie a obchod Jitky Fojtíkové.

Vedle Peterkojc krámu byl pak obchod se školními a kancelářskými potřebami pana Karla Balína čp. 210. Pan Balín byl krejčím a původně krejčoval ve starém malém domku nedaleko čp. 213. Po první světové válce roku 1923 však koupili Karel a Marie Balínovi domek čp. 210, kde se říkalo u Putykářů, od rodiny Vožehů, kteří se všichni vystěhovali do Ameriky. Byla to po první světové válce poslední vystěhovatelská vlna z Čech do Ameriky.

Byl to nízký domek podél silnice s podlahou pod úrovní chodníku uvnitř s nízkými stropními trámy a s pavlačí do dvora. Malý krámek byl ještě předělen stěnou se šoupacím okénkem připomínající jeviště loutkového divadla. A za ním kraloval pan Balín se svým neustálým tikem hlavy ze strany na stranu, jako by naznačoval, že nic nemá, ale měl všechno. Tužky, násadky, pera za 10 haléřů, s křížkem za 20 haléřů, sešity malé za 40 haléřů, velká za 80 haléřů, guma za 20 haléřů, papírové měřítko za 10 haléřů, pastelky, dřevěná pouzdra, tuže, inkousty, pravítka, trojúhelníky, modrý balící papír na obaly sešitů a všechno, co jsme jako školáci do školy potřebovali. Kolem masopustu a maškarních plesů také masky a různé škrabošky. A kolem Vánoc papírové betlémy na vystřihování.

Bylo to pro nás takové malé království, zvláště když paní Balínová (roz. Soukupová z Ouvozu) v krámku na pultě vystavovala různé zákusky, které nosil pan Balín v ruksaku z Kralovic, ale někdy i jižní ovoce na které měla paní Balínová koncesi. A protože měli prodej jižního ovoce napsané i na vývěsní tabuli, říkali všichni Balínovi a to i dospělí ironicky "Jižní ovoce". Ale na jižní ovoce tam fronta nikdy nestála a těch pár pomerančů a banánů, které tam měli, stálo většinou dlouho osamoceně než se nad nimi někdo slitoval. Před krámem měli pak lavičku, na které s manželkou pan Balín vysedával, někdy i s osazenstvem ze "Židovny", která byla hned vedle v potoce. Jinak pan Balín býval za první republiky také členem obecního zastupitelstva, kde měl na starosti obecní les a hajného a nechával si s oblibou říkat "pan lesní".

Kouzelný krámek spojená s našim dětstvím, který stál v místech dnešní autobusové čekárny pod školou, byl v roce 1950 úředně zrušen, později vykoupen obcí a zbourán. A když přijeli potomci rodiny Vožehů z Ameriky a hledali rodný domek svých rodičů, nebylo již ani pamětníka, který by jim místo rodného domku ukázal.

 

          Hned pod školou byla trafika a prodej školních potřeb paní Burešové. Byl to patrový dům čp. 117 se štítkem do ulice, s malým krámkem v přízemí, který obývala paní Justina Burešová se svojí matkou Anastasií Burijánovou, za svobodna Balínovou, bývalou kožlanskou porodní bábou, která odrodila půl Kožlan (druhou půlku pak porodní bába Anna Hoppová čp. 132 a později i Anna Hůlková ze Závrchu čp. 281). Obě ženy byly vdovy, jak matka tak i dcera. Když její muž Jaroslav Bureš padl hned na začátku I. světové války, v roce 1914 a stal se tak první válečnou obětí z 316 narukovaných mužů z Kožlan (celkem padlo v I. sv. válce z Kožlan 36 mužů). Tehdy paní Burešová dostala jako odškodnění od rakouských úřadů koncesi na prodej cigaret a tabákových výrobků. A protože byla jen krátce provdaná a za svobodna Burijánová, říkali jí stále "Buriánka".

V domě nad krámkem byla kuchyně, z níž se sestupovalo po příkrých schodech do krámku, kam paní Burešová, která nebyla zas tak moc štíhlá, musela po každém zazvonění sestoupit po úzkých schodech, aby obsloužila zákazníka. A protože prodávala také školní potřeby, tak jsme tam také občas chodili. Vyjímečně navštěvovali krámek také chlapci, kterým nebylo nic svaté a než paní Burešová sestoupila se schodů, natáhli se přes pult pro cigaretu od cesty. Ale to byly opravdu jen vyjimečné případy. My jsme tam většinou všichni chodili z pověření našich otců pro 10 Zorek za 1 korunu, které byly baleny po stovkách a v trafice se pak prodávaly kusově za balené v novinovém papíře. Mimo Zorek měly v trafice ještě další druhy cigaret a to Vlasty, Letky, Sportky a nejdražší Egyptky, které snad na venkově ani nikdo nekouřil, pak doutníky, veržínka se slaměným brčkem, lulkový a šňupavý tabák, dutinky, cigaretové papírky, zápalky a další drobnosti. Prodej cigaret dětem byl běžnou záležitostí, nad kterou se nikdo nepozastavoval, neboť nepřipadalo ani v úvahu, že by se cigarety nedostaly do pravých rukou. Tuto trafiku paní Burešová provozovala až někdy do konce padesátých let.

Další obchod směrem po Kožlanech dolů byl obchod a pekárna pana Josefa Bubna čp. 252, kterým přišel do Kožlan před I. světovou válkou z Českomoravské vysočiny z Heralce u Humpolce. Dům patřil kdysi známé rodině Pelnářů, kteří zde měli obchod smíšeným zbožím. Později byl krátce v majetku rodiny Františka a Františky Rabštejnků, od kterých koupil dům v roce 1908 Josef Buben. Po I sv. válce jim však dům a pekařství vyhořelo a tak obchod smíšeným zbožím a pekárnu znovu obnovují a zavádí rozvoz chleba i do některých okolních obcí, na Křic, do některých obchodů v Kralovicích a později i na Mladoticko. Mimo chleba měli také v nabídce specialitu "Kožlanské preclíky", které dodávali s chlebem až do domu. Rozvážku rohlíků a preclíků dělal každý den brzy ráno do všech hospod a lepších rodin na kole a s nůší na zádech vždy učeník, aby lidé měli k snídani čerstvé pečivo. Před válkou se však bílé pečivo na venkově kupovalo velmi málo a bylo v rodinách vzácností a pro nás děti velkou událostí. Po válce v roce 1948 staví syn Ladislav Buben nový dům a v roce 1950 přebírají pekárnu Západočeské mlýny v Plzni a pekárna slouží ještě mnoho let, ale jen jako pekárna záložní (pro případ války).

Na protilehlé straně přes silnici, na levém rohu "Branky" vedoucí do zápolí Humen a do Hájku byl pak v čp. 126 obchod s ševcovskými potřebami obchodníka a ministra ševcovského Arnošta Vožeha. Dříve dům Antonína  a Marie Ullmanových, od kterých dům Vožeh před první světovou válkou v roce 1905 koupil, ale proč tam říkali "U Kadlíčků" není známo. Obchod byl zaměřen na potřeby kožlanských ševců a nabízel mimo jiné výkroj koží a usní, různé ševcovské nářadí, knejpy, šídla, kladiva, různá kopyta, šicí materiál, floky, hřebíčky, cvočky, podkůvky, lepidla, ševcovské mazy, smolu, dratve, šněrovadla a různé jiné potřeby. Obchod kdysi nepostradatelný pro kožlanské ševce a pro výrobu kožlanských "Hoštýblat". Ševcovské řemeslo bylo v Kožlanech velice rozšířené a bylo doménou některých kožlanských rodů například Vožehů, Rabštejnků, Švarců, Lajpertů, Skalických, Tomšů, ale i Oudů a dalších. Avšak s pohasínající slávou kožlanských řemesel končí později i obchod s těmito potřebami a zůstává na domě jako památka jen zazděný schůdek před bývalým vchodem do krámu, který tam však dnes již také není.

Nedaleko nad starým tržištěm napravo "Branky" v rohu byl pak dům čp. 128. Kdysi dům rodiny Šubrtů, pak paní Anny Vodičkové a od roku 1901 manželů Františka a Marie Rabštejnkových. Kde paní Rabštejnková provozovala obchod s textilním zbožím a galanterií a pan Rabštejnek malé hospodářství. Byl to nevelký hezký obchod se standartním zbožím pro venkov: zástěry, dívčí šaty a šatičky, lajblíky, košile, prostěradla, cíchy, metráž s doplňkovým prodejem školních a kancelářských potřeb, sešitů, per, tužek a vše pro potřebu školáků. Vlastní obchod i obsluha působila vždy dojmem naprosté solidnosti.

Další obchod byl pak dům čp. 133 pana Jaroslava Ullmana obchodníka v Kožlanech. Kdysi starobylý dům a židovský obchod Lazara Pimsensteina s výčepem alkoholických nápojů a pravděpodobně i hostincem. Tento dům kupují v roce 1903 od Pimsensteina Antonín a Marie Ullmanovi a zařizují v něm obchod zbožím smíšeným, který  po nich později přebírá i jejich syn Jaroslav. Dům byl celý klenutý a svoji současnou podobu získal spojením se sousedním domem, který byl orientován štítem do ulice a pozdějším společným zastřešením dostal současnou podobu, kterou má dodnes. A liší se od sebe pouze tím, že původní dům je klenutý, kdežto sousední připojený dům má jen rovné půvalové stropy. Dům měl velký krásně klenutý krám s výrazným obloukem nad pultem se závěsnými váhami. Z venku přístupný po vysokých schodech, při levé straně domu a po stranách s dvěma velkými závěsnými výkladními skříněmi.

Mimo obchod smíšeným zbožím měl také svoji pražírnu kávy a výčep vína a lihových nápojů. Ale také prodej různého hospodářského zboží např. hrábě, kosy, plachetky, hrabice, biče, radvánce, vozejky- dřevěné žebřiňáčky, kamna, pařáky na brambory, prosívačky, lopaty, motyky, vidle, ale také plechové nádobí, různé smaltované hrnce, porcelánové a skleněné zboží. Nože všeho druhu: příborové i kapesní, foukací harmoniky "Honer" a další nepřeberné množství zboží. Ale hlavně byl také jediný distributor časopisu "Mladý hlasatel" v Kožlanech, pro který jsme si každou sobotu chodili. A protože pan Ullman byl také filatelista prodával i známky. Ale také zprostředkovával a uzavíral různá pojištění včetně pojištění věn pro nevěsty. Měl všestranné zájmy hlavně o historii a zasloužil se jako první předseda Městského národního výboru po válce o založení a vybudování kožlanského muzea ve staré škole u kostela. A za to mu patří velký dík a veřejné uznání.

MVDr. Bohumil Vondrášek


made by Alexis Prag

 

nahore

Kožlany  kulicka
Fotbal     kulicka
E. Beneš kulicka
Autoři       kulicka
Zajímavosti kulicka