Jak v Kožlanech mezník sázeli

           Bylo to někdy v druhé polovině 17. století kolem roku 1659 za purkmistra Matěje Klíby, když vešli slavnostně a trochu těžkopádně, ani si boty neoklepali, do kožlanské trojtřídky u kostele, kožlanský purkmistr s několika svými radními, řezníkem, jirchářem a kovářem. Všichni trochu jakoby po svátku, protože řezník i kovář měli novou zástěru.

          Přišli proto, že se už dost nasoudili pro hranici svého obecního lesa se sousedním panstvím a konečně došlo mezi nimi k dohodě a chtěli by mezník sázet. A tak jak bývalo od nepaměti zvykem, musel se k tomuto slavnostnímu obřadu přizvat z každé strany jako svědek jeden žák ze školy. Poněvadž a protože, aby chlapec po mnoha letech, až z ostatních již ani kostička nezbyde, mohl jako očitý svědek našim vnukům místo, kde mezník stál, dosvědčit. Sám kožlanský kurkmistr kdysi jako malý kluk při sázení mezníku také stál.

          A protože k takovému čestnému obřadu musí být vybrán chlapec zvlášť zdravý a bujarý, aby přežil všechny morové rány, nesnáze a těžkosti života a mohl chodit dlouho jako mezníková kronika mezi dětmi našich dětí. Proto byl vybrán řezník, aby svými zkušenostmi vybral z nich toho nejlepšího. A tak vítězným a odborným pohledem prohlížel řezník všechny žáky, vždyť přece také mladému dobytku a telatům tak dobře rozuměl. A když mu učitel, jak bylo vždy zvykem, nabídl toho nejlepšího žáka, kategoricky ho odmítl. Proto kantor předvolal ještě několik lepších žáků zámožnějších rodičů s tichou nenápadnou poznámkou, že jejich otcové zasedají také na radnici, ale řezník odstrčil kantora se všemi jeho nejlepšími a protekčními žáky a tvrdě se prodíral k zadní lavici. Tam z oslovské lavice vytáhl vzpouzejícího a bránícího se chlapce, chvíli ho podržel ve vzduchu, jakoby ho potěžkával a pak ho se spokojeným úsměvem opatrně postavil na zem s radostným: "To je vono co hledáme, při tomto kousku už asi zůstanem". Purkmistr a radní si se zalíbením prohlíželi tento zázračný kousek a řezník ho ještě znalecky omakával, jak to řezníci při nákupu dobytka dělají s tím, že je to dobré "plemeno" na silných pevných nohách, krátkého dobře osvaleného těla, ten bude živ až do věčnosti.

           Jen kantor se s tím ale nemohl stále smířit, nejhloupější žák ze třídy z "oslovské lavice", největší darebák pod sluncem Vinca z chudobince a ten má být korunním svědkem tak slavného obřadu, jako je kladení mezníku. Ale když purkmistr poklepal souhlasně a přátelsky Vincovi na rameno, už také nic nenamítal a dobře věděl proč. Přidal se s obzvláštní ochotou ke konšelům a k purkmistrovi, aby o tom pořídili zápis a vystavili listinu. Pak se vydali slavnostně po Kožlanech nahoru a když sedláci viděli, jak pyšně a uctivě jako pana faráře o Božím těle si Vincu z chudobince vedou, přidávali se také k průvodu. Vinca šel zprvu trochu nejistě, trvalo chvíli než se s tím vyrovnal, ale později si již vykračoval pyšně a sebevědomě natruc všem klukům, kteří ho doprovázeli. Ale jakmile se některý z kluků přiblížil více k Vincovi, hned ho purkmistr odháněl a chránil ho jako kvočna kuřata, až s pokořující uctivostí. Jen kantor šel vzadu jako poslední, zdrcen a nemohl se s tím stále smířit, že na jeho radu nedali.

          Šli hořejší brankou, kolem hliniště směrem k lesu a jak se ještě dnes říká ke "Kamennému křížku". Tam na hranici pomezí kožlanského a šipského lesa byli již shromážděni všichni z šipského panství. Na hranici byla vykopaná jáma nebo také hrob, jak tomu v dávných dobách říkali a vedle byl připraven žulový mezník nepravidelného tvaru. Za přítomnosti všech pak byly pod mezník podsypány hliněné a skleněné střepy a kovář k nim přidal ještě kovové okuje. Na to byl pak za slavnostního ticha posazen mezník. Purkmistr a správce panství hodili po lopatě hlíny a ostatní bylo již záležitostí kožlanského hrobníka.

          Poté všichni přítomní s hrdostí na své dílo čekali v družném rozhovoru až bude zem kolem mezníku urovnána a pak došlo k tomu, podle čeho by bylo nejvhodnější si místo zapamatovat. Vincíček, jak mu zdrobněle při slavnostním aktu říkali, si měl toto místo pak trvale a na věky věků zapamatovat. Řezník starostlivě zdůrazňoval, že toto místo je důležité si zapamatovat pro naše vnuky, kdyby mezník zvětral nebo kdyby snad nešlechetná ruka tajně mezník vyhrabala nebo přesadila, neboť nevíme, jací lidé po nás přijdou.

          Purkmistr navrhoval, že 5 kroků vlevo je tůňka a 8 kroků vpravo začíná mladý les. Aby si to sám odkrokoval a několikrát si místo kolem mezníku obešel. Aby si kroky nahlas počítal, aby se mu to do paměti vrylo, že pro naše potomky je to věc důležitá. Vinca důležitě krokoval, nahlas počítal, ale myslí byl úplně jinde. Tu zahlédl veverku na stromě, jak si na hnízdo snáší, tu zas hnízdo káněte a když měl potom vzdálenosti opakovat, stále se pletl a nic si nepamatoval.

          Řezník se proto znovu ujal slova, že sám podle sebe ví, že nejen člověk ale i zvíře, kůň či vůl si pamatuje místo, kde něco dobrého dostal a vymotal z kapsy kus buchty, oprášil z ní smetí a podal ji Vincovi a odháněl sedláky dál, aby se mohl v klidu najíst. Vinca z  chudobince zářil štěstím, slastně ukusoval a v duchu si stále říkal: pět kroků vlevo tůňka, osm kroků vpravo les. Když Vinca dojedl, přistoupil k němu opět řezník, vyňal měšec a povídá mu: "Vinco, aby sis to lépe pamatoval, natáhni levou ruku" a vysázel mu na ruku pět lesklých stříbrných dvacetníků. Za každý krok dvacetník. Vinca zářil radostí a řezník se potutelně usmíval, a poté pravil: "Natáhni pravou ruku" a nasázel mu do dlaně osm měděných  dvoukrejcarů.

            To neměl ale dělat, tím to řezník starý známý lakomec všechno pokazil. Přece si Vinca nemůže pamatovat, že osm kroků vpravo začíná les, jen z osm měďáků. To byla špinavost a lakota od řezníka a stou se Vinca nemohl smířit. A proto když ho purkmistr vyzval, aby Vinca obešel místo a zopakoval kolik kroků je to vlevo a kolik vpravo, Vinca si to stále pletl a nic si nepamatoval. "Nic si nepamatuje" řekl rozmrzele kovář a jal se se sedláky a s purkmistrem znovu radit. A tu vystoupil jirchář, který ještě po celou dobu co se v obecní radě zasedá, nikdy nepromluvil, ale teď mu už přetekla žluč. "Já jsem jen obyčejný jirchář, ale když nám štěně udělá v sednici louži a nechce si zapamatovat, že se to v kuchyni nesmí dělat, nedávám mu bábovku ani stříbrné dvacetníky, ale pořádně mu v tom vymáchám čumák a pak ho pořádně zvalchuju a do smrti si to pak pamatuje." Durdě se, odstoupil jirchář ze středu kroužku, aby zas po celá léta nepromluvil.

           Purkmistr a všichni ostatní souhlasili s návrhem jircháře a řezník šel nenápadně do blízkého lesa, uříznout si pořádnou lískovku, která potáhne a zastrčil si ji nenápadně do vysokých bot. Potom přistoupil s potutelnou přívětivostí k Vincovi, aby se ho znovu zeptal, kolik kroků je to od mezníku. Pět kroků od tůně vlevo si dobře pamatoval, ale na osm kroků vpravo si nemohl stále vzpomenout. Pořád doufal, že na povzbuzení paměti mu řezník přidá další stříbrné dvacetníky a když to řezník ještě několikrát opakoval a Vinca si nemohl stále vzpomenout, popadl ho jako provinilé štěně a táhl ho k mezníku. Tam pro lepší zapamatování pět kroků vlevo od tůně a pět ran na kalhoty. A osm vpravo od mladého lesa a osm ran na kalhoty. Vinca po každé ráně řval víc než bylo třeba a jako když ho na nože bere a stále opakoval panu radnímu, že už si to pamatuje a do smrti že už to nezapomene.

          Ale sázení mezníku a jeho zapamatování připadalo řezníkovi příliš důležité pro děti a vnuky jeho, že pro jistotu ještě několikrát potřebné kroky zopakoval. A k lepšímu zapamatování ještě po každém kroku rána na zadek. Vinca bědoval, ale řezník ho stále utěšoval: "Máš čestný úřad a toto je k posilnění paměti". Ostatní přihlížející děti se smály a dokud nebyl pevně přesvědčen, že poloha mezníku se nevtělila do jeho paměti na celý život.

          Purkmistr Matěj Klíba s obecní radou byli s výsledkem obřadního zasazení mezníku nadmíru spokojeni pro neklamnou spolehlivost a dlouholetou zkušenost a odcházeli s vědomím, že Vinca, kdyby toho snad někdy zapotřebí bylo, bude potomkům spolehlivým  svědkem o místě zasazeného mezníku.

          Přesto, že se kožlanští chtěli vyhnout drastičtějšímu způsobu konfrontace, se zlou se potázali a museli se opět vrátit ke středověkému zemskému právu, které již od roku 1497 pomněli". Tyto osvědčené zkušenosti při sázení mezníků se později opět připomínaly roku 1681 v "Řádu pro panství komorní" a toto obyčejové právo se pak v různých formách prakticky udržovalo až do konce 18. století, do založení Josefiánského katastru roku 1789.

           Celkem humorný příběh, který se udál ale v těžké době, kdy po třicetileté válce byly Kožlany tak zdecimované, že z městečka zbylo něco málo kolem třiceti, jen z části, obydlených domů. Ostatní lidé byli pobiti nebo během válek z vypálených domů zběhli. Pro neutěšenou a beznadějnou situaci se vzdává svého úřadu roku 1659 i kožlanský purkmistr paní hraběnce Eufrosině Týřovské prosebný dopis o posečkání k zakoupení nového kalicha k svatému přijímání pro kostel sv. Vavřince, který si na zaplacení kontribuce vydlužili a poněvadž porušený byl, tak ho raději prodali.

          Kde mimo jiné píší: "Vaše Milosti, Milostivá pani paní račte nemožnost naši milostivě a laskavě povážiti, že obilí a dobytek málo platí a jiným způsobem sobě pomoci nemůžeme. Z té tehdy přinucené příčiny V. M. poníženě poddaně pro Boha prosíme, že se ráčíte k nám chudým a potřebným poddaným, jakožto laskavá a křesťanská vrchnost, laskavě a milostivě nakloniti a nám dilaci do dvou let učiniti. Jak toliko dluhy obecní zapravíme, stále myslíme a dobrodiní v království nebeském hojné odplaty dáti ráčí."

          Ale jak byla paní hraběnka spokojena se slibem království nebeského od kožlanských, již nikdo neví.

Volně upraveno podle dochovaných záznamů.

 

MVDr. Bohumil Vondrášek


made by Alexis Prag

 

nahore

Kožlany  kulicka
Fotbal     kulicka
E. Beneš kulicka
Autoři       kulicka
Zajímavosti kulicka