Kožlanští kališníci

            Vzrušující události slavné doby husitské nalézaly kdysi hojného ohlasu nejen v Praze, ve středu dění, ale i na českém venkově. Tak tomu bylo i v Kožlanech, které také s neobyčejným zájmem a vřelými sympatiemi sledovaly historický vývoj doby.

            V té době začátkem 15. století byly Kožlany již rušným tržním městečkem s mnoha řemesly. Měly založeny čtyři cechy: řeznický, ševcovský, tkalcovský, hrnčířský a později i krejčovský. Zvláště hrnčířství a tkalcovství bylo v té době již na určité úrovni, takže kožlantští již neměli takovou nouzi a starost o denní chléb a mohli se více zajímat o tyto dějinné události. Zvláště pak Husův pobyt v našem kraji a na hradě Krakovci měl netušený a nepředvídaný vliv nejen na kožlanské obyvatele, ale na lid v celém okolí. Všichni poddaní bez rozdílu toužili po novém Božím slově. Houfně docházeli na Krakovec a naslouchali slovům nadšeného kazatele, takže v krátké době Jan Hus získává veškerý lid obecný jako své přívržence. Lidé přestávají robotovat a domáhají se nazpět toho, co jim vrchnost doposud upírala. A že lid neměl rád plaské cisterciáky, dokazuje i to, že již v roce 1418 zbořili v Praze na Malé Straně cisterciákům rezidenci, které se říkalo Malé Plasy a dodnes to tam název "Plaská ulice" připomíná.

            Plaský klášter byl cisterciákům vypálen, zbořen a mniši rozehnáni, protože plaská duchovní vrchnost nebyla o moc lepší než vrchnost světská a poddaný lid robotující na klášterním majetku, neměl o nic méně mozolů. Poddaní měli cenu pouze jako pracovní síla a sedláci byli opravdu jen božím stvořením. Tělem i duší patřili pánům a prodávali se hromadně jako zboží. Prodala-li se vesnice, tak s ní zároveň i všichni poddaní. Proto se také hlásili i mnozí synové zdejšího kraje do řad bojovníků žižkových.

            Proto i Kožlany měly svoje kališníky, kteří se pravidelně scházeli. Buď v dolejším konci u starého tkalce Machoně nebo v hořejším konci u hrnčíře Lukáše. Machoň i Lukáš byli horlivými a pevnými zastánci pravdy Husovy, později i Žižkovy. A protože byli oba Janové-Honzové, cítili se k tomuto úkolu býti víceméně předurčeni, za což byli vrchností posměšně označováni jako "spiknutí čtyř Honzů proti císaři a papeži". Na to však vůdcové kožlanských kališníků moc nedali a na oplátku dávali v povinných poddanských dávkách své vrchnosti to nejhorší obilí.

            Ideové sbratření obou Janů, Machoně i Lukáše se zdálo býti pevné a neochvějné, zvlášť když viděli lásku svých dětí, Machoňovy Běleny a Lukášova syna Ondry, kteří byli povahou věrně podobni svým rodičům. Až jednou, stalo se to na jaře, když Machoň si nechal namalovat na nový štít domu velký rudý husitský kalich, což nemohl hrnčíř Lukáš ze závisti Machoňovi zapomenout a hrozil konec jejich bratrství. Neshody mezi nimi však zažehnal Lukášův syn tím, že namaloval svému otci na průčelí domu hned kalichy dva a tím bylo jejich bratrství ve víře husitské zachráněno.

            A když v husitských dobách dosáhly události vrcholu a začaly se formovat první vojenské houfy božích bojovníků, odchází z Kožlan jako jeden z prvních do husitských a Žižkových vojů i Lukášův syn Ondra a zanechává v rodném městečku staré rodiče a zarmoucenou Bělenu. Husitská vojska v té době pod vedením Jana Žižky z Trocnova vybojovává již mnoho vítězných bitev: u Sudoměře, na Vítkově hoře, u Vyšehradu, kde poráží vojska krále Zikmunda a osvobozují Prahu z obležení, ale také v bitvě u Tachova, Stříbra, Kutné Hory a mnoha jiných měst.

            Ostudnou porážku utržilo i 5 křižáckých výprav vyhlášených papežem. V první křížové výpravě v roce 1420 přijelo pokořit české kacíře desetitisíce cizích bojovníků v čele s králem Zikmundem a s 43 knížaty z Říše římské, ale skončila pro ně naprostou porážkou.

Rovněž tak druhá křížová výprava roku 1421 u Žatce. Třetí výprava v roce 1426 vedená saským vévodou Fridrichem Bojovným končí u Ústí (nad Labem) opět krvavou porážkou. Rovněž tak čtvrtá výprava vyhlášená roku 1427 Říšským sněmem ve Frankfurtu končí u Stříbra a Tachova nezdarem. A poslední křížová výprava vyhlášená Říšským sněmem v Norimberku roku 1431 končí u Domažlic totální porážkou a útěkem, kdy slavný kardinál a pozdější papež (1458) Siloius Piccolomini si nestačil při útěku zvednout ani kardinálský klobouk.

            V podstatě byla husitská vojska bojující za svou ideu i po smrti Jana Žižky v poli neporazitelná. Ale časem se opět vytváří v husitském hnutí zámožná kališnická šlechta, která během bojů zbohatla a získala významné politické postavení a chtěla si již v klidu a míru užívat dobytých výhod. Ale i ideová morálka prostých chudých lidí na venkově, kdysi obdivovatelů polních bratrstev dostává trhliny. Neboť lidé, sami žijící v neuvěřitelné bídě, musí vojska neustále zásobovat. Proto když se jich vrací z několika tisícového vojska z  výpravy ze spížování z Bavorska jen zdecimovaná hrstka, dosahuje nespokojenost prostých vojáků vrcholu. Dochází k politováníhodnému incidentu, kdy prostý husitský kaprál inzultuje (zpohlavkuje) v táboře před obléhanou Plzní nejvyššího velitele polních husitských vojsk a ten odchází pryč do Prahy ke své manželce a rodině.

            Zatím co husitské polní armády dál nesmyslně leží před Plzní, vrací se v roce 1433 domů kožlanský kališník a husitský bojovník Ondra do husity ohněm a mečem vypleněných Kožlan. A to jen proto, že celý kraj byl převážně v majetku katolických pánů Kolovratů (Krašov, Libštejn). Vrací se po mnoha těžkých bojích domů, ke starým rodičům a své Běleně.

Zanedlouho se slaví první kališnická svatba v Kožlanech. Krátce na to se však odebírá na věčnost starý kališník Lukáš a po něm i Machoň. Oba si svorně přáli mít rudé husitské kalichy na svých prostých dřevěných rakvích, a tak se také stalo. Ale kde hroby jejich leží dnes, už nikdo neví. Tak umírali v Kožlanech první příslušníci víry husitské a za pravdu Boží. Ale duch této slavné doby přežíval v povědomí kožlanských dál.

            Všechna slavná vítězství polních husitských vojsk však končí jejich porážkou v bitvě u Lipan roku 1434, kdy vojska pánské jednoty, katolické šlechty spolu se šlechtou kališnickou, která za peníze a moc zrazuje husitské ideály, poráží v krvavé bitvě polní husitská vojska v čele s nejvyšším velitelem Prokopem Holým. Byla to bitva strašná, nesmyslná a bratrovražedná. Kde poslední již bezbranní husitští bojovníci byli nahnáni do  stodol a za živa upáleni. Proto ani ústupky poskytnuté husitským Čechám po prohrané bitvě nemohly odčinit krutost této poslední bitvy spojené s tragédií celého českého národa.

 Zpracováno podle odkazu dávného kožlanského kantora.

 MVDr. Bohumil Vondrášek                                 

           


made by Alexis Prag

 

nahore

Kožlany  kulicka
Fotbal     kulicka
E. Beneš kulicka
Autoři       kulicka
Zajímavosti kulicka