Kožlanské hospody a hostince

     Každý pivovar, který chtěl pivo vařit, musel mít své stálé odbytiště a to byly šenky, krčmy a hospody. A tak tomu bylo také v Kožlanech, kterým dal právo várečné již roku 1472 sám král Ladislav II., kdy každý soused právovárečník mohl 3 várky piva do roka vařit a pivo prodávat. A to v místě za cenu pevně stanovenou, ale pokud by se přes pole mimo obec prodávalo, nikomu se nebrání, co nejdráže ho prodávat.

Z počátku se pivo šenkovalo v obecní hospodě "Na Rathauzu", který stával v místech malého parčíku proti obchodu pana V.Réna čp. 141 nebo v domech měšťanských právovárečníků. Později, když Kožlany vynikaly již čilým živnostenským ruchem a týdenními trhy, se pivo čepovalo nejméně v 8-10 hospodách a některé z nich přežily až do doby po I.světové válce do let 1914-18.

Byla to především pivovarská hospoda, později restaurace, přímo v objektu Měšťanského pivovaru čp. 278, která byla pronajímána některým sládkům (Friedländer Antonín, Carl Schelinger, Tomáš Vodvářka, Adolf Topinka a další), kteří tam pivo vařili a šenkovali. Když však byl roku 1921 pivovar prodán rakovnickému pivovaru, byla pronajímána pivovarská hospoda různým nájemcům. Od roku 1914 byl nájemcem také pan Bedřich Švarc, který hostinec spolu s řeznictvím provozoval až do roku 1926, kdy zemřel ve věku 45 let. Byl to otec nejstarší občanky Kožlan a pamětnice starých zašlých časů paní Jany Vaisové. Po smrti pana Bedřicha Švarce přejímá hostinec s řeznictvím Bedřich Černý ("Bedříšek"), který tam pracoval a vyučil se tam řezníkem. Tuto živnost v pivovaře pak provozuje až do roku 1932, kdy přechází jako nájemce do hostince "U českého lva" čp. 260 vedle radnice (rodiče "Bedříška" se vrátili z Ameriky, kde byli zaměstnáni jako výrobci doutníků). Po Bedříškovi přichází na hostinec a řeznictví v pivovaru pan František Říha, a to jako poslední, který provozoval v pivovaře i živnost řeznickou.

Poté se na restauraci v bývalém pivovaře střídá několik nájemců převážně z Rakovníka a okolí, a to Jaroslav Bříza, Václav Hyrman, František Rodra, František Kochman, Františka Kochmanová, Františka Měchurová a naposled v roce 1940 Theodor Mutinský, který si paní Měchurovou bere za manželku. Za války, v roce 1944 při nastěhování "německých národních hostů" do naší školní budovy, nám lokál v pivovaře i s pípou slouží jako třída III.ročníku ke spokojenosti nás všech.

Avšak trvalou stopu na hostinci "Pod věžičkou", jak se tam později začalo říkat, zanechává Jaroslav Bříza z Rakovníka, který tam zavádí roku 1936 pro zpříjemnění návštěvníků mužské populace dámskou obsluhu. Těmito službami se tak zařazuje restaurace "Pod věžičkou" poněkud do vyšší kategorie a získává daleko široko nebývalou proslulost, neboť podobné služby bylo možno získat jen ve větších městech jako je Rakovník nebo Plzeň. Zvyšuje se i návštěvnost trhů z blízkého i vzdálenějšího venkova, a to i z kozojedska z Bohů, Brodeslav a dalších vesnic a oživuje se nebývalou měrou opět živnostenský ruch. Nebylo zvláštností, že když někteří sedláci neměli již čím zaplatit, přinášeli na úhradu své outraty různé naturálie. A tak se také stalo, že když sedlák neměl již čím svoji útratu zaplatit, sebral doma k úhradě husu, která seděla na vejcích. Jistě k velké radosti hospodyně. A my kožlanská klukovská mládež jsme často obcházeli tajuplný hostinec "Pod věžičkou" s červeným světlem na pavlači a ještě dlouho jsme nevěděli, jaké služby je možno za tuto prvorepublikovou dvacetikorunu se Štefanikem získat (kupní síla koruny v té době : U Bati stály pánské kožené polobotky 20-40 Kč, dámské kožené lodičky 25-40 Kč a 1q uhlí 4Kč).

Někdy jsme byli z povzdálí i svědky namátkové kontroly celkem seriozních otců svých nezdárných synů, kdy úniková cesta z lokálu vedla jedině přes pavlač, skokem do hromady slámy a pryč přes dvůr. Avšak ani když kontroly otců nebyly úspěšné, přesto tatíci chvilku seděli, aby se sami přesvědčili o zhoubném působení tohoto prostředí na nezralé city svých ratolestí. Nelze však říct, že by byly jejich pocity vždy úplně negativní. To vše u některých bylo snad také součástí trnité cesty životem, kteří víru ztratili, ale někdy i věřících. A pro nás kožlanské kluky to byla doba bezradnosti, citového vnímání a plna tajemství.

V té době se již v hostinci v pivovaře čepovalo výhradně pivo rakovnické, neboť bývalý pivovarský sklep sloužil rakovnickému pivovaru jako sklad piva na rozvoz pro okresy Kralovice, Rokycany a Hořovice (sklep byl postaven roku 1883 a stál 4.830 zlatých). Sklad spravoval pan důchodní z Rakovníka a skladníkem a rozvozcem  byl pan Valenta Panuška. Později pak Václav Tomeš z Vejfuku čp. 326 a pan Hruška . V roce 1923 se vrací z Lotyšska bývalý sládek v Rize pan Gustav Koukl s manželkou, rozenou lotyškou a ujímá se správcovství skladu. Později však rozvoz piva ze skladu, kde se dávaly s pivem i štangle ledu, stále slábne, až se omezuje pouze na místní hostince a pak zaniká vůbec. Správce Koukl odchází do penze, ale titul správce z pivovaru mu v Kožlanech stále zůstává (v květnových dnech roku 1945 přijíždí za manželkou pana Koukla neteř Olinka Vitali z Lotyšska, která měla manžela v emigraci a když se dozvídá, že je stále v ruské zóně, utíká dál na západ až do Anglie a později do Spojených států).

Z dalších kožlanských hostinců je třeba připomenout právovárečný hostinec "U českého lva" čp. 260 vedle radnice. Ten byl postaven právovárečnou společností Měšťanského pivovaru v Kožlanech a patřil svým prostorným lokálem a obsluhou mezi lepší hostince. Vystřídalo se tam několik nájemců, mezi které patřili i kožlanští Švarcové, a to jak Bedřich Švarc od roku 1908-1914, tak po něm i Štěpán Švarc. Hostinec byl kulturním a osvětovým střediskem Besedy s klubovní místností Sokola, kde byl roku 1909 Sokol založen. Měl velký moderní sál, kde sehrál ochotnický spolek Besedy a Sokola nespočet divadelních her. Konaly se tam různé besídky, večírky, vystoupení kouzelníků, společenské bály, ale i slavné Silvestry. Ale také veřejná cvičení Sokola, jak v sále tak na zahradě hostince.

Roku 1921 je však při prodeji pivovaru prodán i právovárečný hostinec "U českého lva" krajanu Bohumilu Vodvářkovi za 200 000Kč, který se vrátil právě z Ameriky. Ten po získání povolení a koncese městským zastupitelstvem nějakou dobu tuto živnost provozuje, ale později na přání a žádost manželky se vrací opět do Ameriky a hostinec pronajímá panu Friedrychovi, který určitou dobu úspěšně tuto živnost provozuje. Po něm přichází další nájemce Bohumil Hrdlička, který byl však na hostinci jen krátce (měl za manželku Pepku Hoppojc, dceru porodní báby Anny Hoppové (1852), která bydlela v baráčku čp. 132 nad obchodníkem Ulmanem - dnes domem Křížojc a byla u porodu většiny Benešojc dětí). A tak nastupuje na hostinec " U českého lva" vedle radnice roku 1932 pan Bedřich Černý, všemi řečený Bedříšek, se svojí maminkou. Při hostinci provozuje i řeznictví, které mu po dlouhá léta dělá vynikající odborník a řezník pan Josef Kočka. On sám se věnuje více obchodní činnosti, hostům a pohostinství. Za manželku si pak bere dceru bývalého řídícího učitele Františka Kučery, která je všem známá jako vynikající kuchařka a milovnice hudby, které se se svým manželem věnuje. Pěstovali chrámovou hudbu a zpívali s paní Kindlovou a Marií Hurtojc v kostele a na rozloučení při pohřbech. Říkalo se, že když Bedříšek zjistil, že je v kostele hodně přespolních lidí z Hedčan a Černíkovic, běžel první z kostela, aby držkovou polévku, na kterou tam po kostele chodili, nastavil.

Hostinec " U Bedříška" měl velkou návštěvnost jak místních tak okolních. Ale také svoje nezapomenutelné štamgasty Bohumila Šnajdra, Jaroslava Berbra, Jaroslava Hurta,  Rudolfa Bláhu, Jindřicha Cajthamla, Bohumila Číže ze mlýna, Těšu Čecha a další. Ale také stůl pro náročnější klientelu, kteří hostinec někdy i s manželkami navštěvovali, byli to MUDr. Syrový, JUDr. Skalický, továrník Vopat, obchodník Hanzlíček a další. V pravém rohu vpředu stál stupínek pro muzikanty s pianinem a často tam vyhrávala k poslechu hudba kožlanských studentů (v hudebním souboru pod vedením kapelníka Miroslava Ipolta hráli trubku Mir. Ipolt a Jiří Vondrášek, pozón Emil Ipolt, saxofony Míra Hnátek a Boža Eret, flétnu František Birka, Jiří Velický housle a bicí Václav Balín). A někdy tam zpíval pohostinně i pan Hruška, člen opery ND v Praze operetní arie s doprovodem na piano. Bývalo tam opravdu veselo.

Hostinec u Bedříška se stal symbolem kožlanského pohostinství, kde již předem jsou všechna přání hostů  splněna, včetně kulantního jednání a neodmyslitelného viržinka s brčkem slámy pana restauratéra Černého.

 

Mezi další kožlanské hospody patří neodmyslitelně i hostinec "U Zíků" čp. 206, který koncem 19. století Alois a Barbora Švarcovi vlastnili a provozovali. Tam prvně došlo k pojmenování hospody "U Lojzů" a potom všude tam, kdy byli ještě na hospodě. Roku 1906 přebírá hostinec Karel Švarc s manželkou Růženou rozenou Aksamitovou, kteří hostinec drží až do roku 1912, kdy hostinec kupuje pan František Zíka ze Šlovic a spolu s manželkou Barborou ho provozují. A právo domovské v Kožlanech pak získávají v roce 1925.

Hospoda "U Zíků" byla dlouhá léta také sídlem včelařského spolku, který byl v roce 1902 v Kožlanech založen a jehož dlouholetým předsedou byl kožlanský  farář Gabriel Jarma. Tam se také konaly všechny členské a výroční schůze a byly tam uloženy různé včelařské potřeby a nářadí, jako byl lis na šití slaměných úlů a rohoží a knihovna s bohatou včelařskou literaturou. Hospoda byla hlavně střediskem starší generace řemeslníků, hospodářů a obecních zaměstnanců a jejími stálými hosty byli Eman Švarc za záložny čp. 193, strojník Josef Šafránek čp. 192, Antonín Hurt z kouta, fotograf Skalický čp. 136, zahradník Václav Brůha, Vendelín Bureš z pohř. ústavu čp. 190, Veselík z čp. 108, Václav Mudra z cihelny, Krauz (Kramata) z čp. 87, ponocný Švarc ze židovny, starý Helebrant z čp. 92, František Lajpert z kouta čp. 131, Beránek pod školou z čp. 115, polní hlídač Vinca Stranský, ale i kostelník Vopat, hrobník, obecní posel a bubeník Péca a farář Gabriel Jarma, který tam často chodil, ale nikdy přes půlnoc. Do hospody chodili i ti nejchudší, kteří si vzali z domova do kapsy kus suchého chleba, v hospodě si ho posolili, vypili jedno pivo a byli po večeři. Povyprávěli se a šli spokojeně domů.

Další hospoda "U Majerů" čp. 118, nebo také dříve před I. světovou válkou "U zlaté hvězdy" patřila již mezi významnější kožlanské hospody. Od roku 1868 jsou majiteli František a Anna Majerovi. Od roku 1901 pak jejich syn Eduard s manželkou Pavlínou, a to až do roku 1930, kdy Eduard Majer umírá ve věku 58 let na infarkt, když v noci náhle spatřil požár stodoly, naproti u Běláčů čp. 10, způsobený bleskem. A tak hospodu přebírá jeden z dědiců Svatopluk Majer. Provozuje ji však velice krátce a pak hospodu prodává a odchází natrvalo z Kožlan do Prahy k filmu a divadlu, kde již před tím pracoval.

Hospodu roku 1932 zakupuje pro svého synovce a řezníka Františka Vožeha ze Drah pan Vojtěch Rabštejnek čp. 245 všemi v té době zvaný Masaryk, a to pro jeho vysokou štíhlou postavu, špičatou bradku a čepici "masaryčku". Avšak nadále nese hospoda svůj tradiční název "U Majerů", neboť starý Majer byl muž, který duchem i personou ztělesňoval pravého hostinského, který si dovedl v hospodě zjednat vždy pořádek. A tak se tradovalo ještě z doby rakouské, když jeden opilý císařský a královský rekrut začal otravovat v hospodě lidi tím, že když je teď c.k. rekrut, nikdo mu nesmí nic udělat, protože je císařský voják. A otravoval tak dlouho, až přišel starý Majer a popadl milého císařského muže za kalhoty a vyhodil ho ven na ulici. Tím byla nedotknutelnost císařského muže a celé rakouské monarchie v Kožlanech v podstatě vyřešena.

Hospoda byla tradičně sídlem všech dělnických spolků včetně sboru dobrovolných hasičů a strany sociálně demokratické. Byla to hospoda hořejších hrnčířů a dělníků, mezi kterými byl již před I. světovou válkou častým hostem kožlanský rodák a sociálně demokratický poslanec, bratr prezidenta Dr.Edvarda Beneše, Vojta Beneš. Pomáhal zde organizovat sociálně demokratické hnutí se svým přítelem Petrem Bendlem a hrnčířem Antonínem Hoffmanem a vystupoval na různých přednáškách, které byly hojně navštěvovány. Jezdíval do Kožlan často a rád, neboť jeho myšlenky byly blízké všem sociálně slabším a strádajícím.

V hostinci byla roku 1913 založena také organizace Dělnické tělocvičné jednoty, která pořádala v sále různé kulturní akce, společenské zábavy a bály, ale také veřejná tělocvičná vystoupení. Měli svůj dělnický ochotnický spolek "Pokrok", který režírovala paní Veselíková, Oldřich Lajpert, holič Adolf Perk a později i oblíbený herec Adolf Vais. Pro mládež pak hráli na sále "U Majerů" loutkové divadlo. Často sem jezdil s loutkovým divadlem i Jan Kopecký, kterému jsme vždy pomáhali vynášet loutky na sál a jejich syn Jeník chodil s námi do třídy. O masopustním úterý se vždy v hospodě "U Majerů" obvazoval medvěd hrachovinou a oblékaly se masky a před hospodou hrála muzika. Byly to krásné a nezapomenutelné akce, u kterých jsme jako kluci nemohli nikdy chybět.

Další hospoda "U Sládků" čp. 79 byla v hořejším konci, poněkud vzdálena od centra kožlanského dění. Vystřídala se na ní řada majitelů řezníků i hostinských. Roku 1878 byl majitelem řezník Vojtěch Segrt, po něm roku 1886 řezník Martin a Anna Koubovi a roku 1892 Antonín a Marie Hoffmanovi. Potom Čeněk a Marie Horáčkovi a roku 1917 byli majiteli Marie, Oldřich, Antonín a Kristýna Strakovi. U hospody bylo i řeznictví, neboť Antonín Straka (budoucí majitel mlýna a kožlanský mlynář) byl původně vyučen řezníkem. Ale roku 1922 provozuje již řeznictví a hospodu Tomáš Řenč a roku 1925 zakupuje hostinec Josef Sládek s manželkou Emilií, rozenou Šubrtovou z Kožlan čp. 306. Na syna Josefa Sládka a Marii, rozenou Hurtovou z kouta čp. 130, přechází pak hostinec a řeznictví až v roce 1946.

Starý Sládek pocházel od Mladé Boleslavy ze Semčic a pracoval převážně na průmyslovém severu, ale nějaký čas i na Sklárně u Žihle (když tam byla ještě sklárna). Jeho příchodem ze severu se zvedl v Kožlanech nebývale sortiment řeznických a uzenářských výrobků, které na venkově nebyly dosud známé. Vyráběl vynikající šunku, párky a různé druhy salámů: Gothaj, Mortadellu, pařížský salám, šunkový, polosuchý, ale i taliany, vinnou klobásu, špekáčky, tlačenku, sekanou, karbanátky, jitrnice, jelita, drob, černou polévku a sulc.

Zabíjelo se 1x týdně, a to vždy v úterý. Čerstvé uzenářské výrobky byly pak 2x týdně. Černá zabijačková polévka se pak prodávala i přes ulici za 0,50-1,00Kč džbán. Svoje výrobky zaváželi i do okolí, do Kozojed, do Bujesil, na Hadačku, do Trojan, do Potvorova a Plechatovi do Kralovic. V hospodě se čerpalo pivo žatecké nebo plasské pivo, ale později i plzeňské. Z limonád pak Nývltovy limonády malinové nebo citrónové z Plané nad Mží, v lahvích s patentním drátěným uzávěrem. Pivo se chladilo ledem, který byl v dřevěném truhlíku pod pultem, kterým procházely pivní trubky. Všechny hospody byly otevřeny celoročně každý den od 7,00 do 24,00 hod.

Mezi neopomenutelné ranní hosty pak patřil starosta Václav Klír, sedlák, který každý den již v 7,00 hod. ráno (v létě vstávali ve 4 hodiny) chodil na svačinu - tlačenku, jedno pivo a balíček zorek (100 kusů), které během práce většinou za den vykouřil. Z ostatních hostů to byli pak švec Vojta Vopat, Ctibor Haller st., "Tomášek" Lajpert, Adolf Smrž, Hynek Střela, kovář Franta Šmídek, můj děda Eman Vožeh, Robert Černý, Mir. Holopírek z cihelny, ale také Theodor a Franta John, Tonda Pěnkava, Arnošt Kramatojc (Krauz) a další. Z hrádeckých pak Hynek, Čejka, Král, Oldřich a Jarda Vopat. Pravidelně na mariáš pak chodili Adolf Smrž, hrnčíř Vopat, Hopp a Pravouš Rabštejnek. A večer chodil pravidelně pro rodinu se stojánkem šesti sklenic pro pivo pan školní inspektor Ješke z čp. 82.

Hospoda "U Sládků" byla všem známá jak dobře ošetřeným pivem, tak vynikajícími uzenářskými výrobky a vzornou čistotou a hygienou řeznického provozu. Proto se při průjezdu Kožlan často stavěli i velmi vzdálení zákazníci. V péči rodinných příslušníků byla nepřetržitě 70 let až do roku 1994, kdy prodejem zaniká.

Další hospoda "U Baborů" byla jen o kousek dál pod křižovatkou na Dřevec a Hrádecko. V roce 1881 patřila Jarolímu Švarcovi a jeho manželce Anně, který hospodu provozovali. Ale již roku 1892 kupuje hospodu sládek kožlanského pivovaru Adolf Topinka s manželkou Marií a drží ji až do roku 1907, kdy hospodu kupuje řezník Antonín Babor. A tím se hospoda dostává do rodu Baborů původem z Brodeslav. Avšak již za rok přebírá hospodu a řeznictví jeho manželka Julie Baborová. Roku 1938 pak dcera Otylie, provdaná Kobyláková. A od té doby nese hospoda název "U Kobyláků".

V roce 1941 však ruší manžel Otylie Kobylákové řeznickou živnost při hospodě a na řeznictví nastupuje řezník Vojtěch Svoboda a provozuje tuto živnost až do konce války roku 1945.

Vlastní hospodu provozuje majitelka Otylie Kobyláková dál, a to až do padesátých let, kdy hospodu přebírá plasská Jednota. Jejím odchodem do důchodu v roce 1958 pak hospoda zaniká. Po celou dobu existence si hospoda "U Kobyláků" udržovala stálý okruh hostů a zákazníků. Patřili mezi ně hlavně obyvatelé hořejšího konce a hrnčíři. Mezi nimi však nikdy nechyběli "cibulář" Václav Švarc z čp. 249 a pan Antonín Růže z Ouvozu čp. 113, majitel velké třešňovky u Hrádecka, který v létě vozil na trakaři do Kožlan a prodával v pytlíkách předem navážené krásné třešně a zahradní jahody.

 

      Z kožlanských hospod nelze však opomenout ani nádražní hostinec čp. 312, kterému dala vznik výstavba dráhy koncem 19.století, a to roku 1892, který byl v majetku rodiny Birků, majitelů stavební a tesařské firmy na nádraží. Majitel František Birka však v roce 1932 hostinec prodává a zakupuje pro svoji tesařskou firmu nedaleký pozemek pro výstavbu nového objektu a pily, včetně obytného domu čp. 320. A tak na hostinec přichází pan Václav Vacek, řezník a hostinský, který se však zabývá převážně porážením zvířat a obchodem s masem.

Ale již roku 1935 zakupuje hostinec a celý objekt s pozemkem nový majitel a to Hospodářské družstvo v Kralovicích, které zřizuje na nádraží výkup zemědělských plodin a obilí a prodej stavebních hmot a které nějakou dobu hostinec také provozuje. Poté se snaží oživit hostinec ještě nájemci František Boušek a roku 1938 Čeněk Kratochvíl, aby však zakrátko byl hostinec zrušen úplně.

Poslední z kožlanských hospod pak byla stará, kdysi zájezdní hospoda "U Ipoltů" čp. 176, dnes zbouraná, která stála podél silnice východním směrem pod Kožlany v místech domu p. Olta čp. 434. Byla to veliká zájezdní hospoda, do dvora patrová, která měla prostornou šenkovnu a veliký sál a pokoje pro ubytování. Měla uzavřený dvůr a uprostřed velký dřevěný přístřešek - kůlnu pro formanské vozy a stáje pro koně.

Majitelem hospody byl roku 1800 Štěpán Haller, po něm jeho syn Antonín Haller nar. roku 1817, který později dělal v Kožlanech purkmistra a který přestavěl nejen kožlanský měšťanský pivovar a hájenku, ale i svoji zájezdní hospodu do té podoby, jak jsme ji všichni kožlanští do nedávna ještě znali. Později však hospodu prodává a kupuje si na odpočinek v Kožlanech dům čp. 192 (dnes Šafránkojc), kde roku 1902 ve věku 85 let umírá. Jeho syn rovněž Antonín dělal sládka v plzeňském akciovém pivovaru Gambrinus, dům čp. 192 v Kožlanech i s pozemky prodává a na odpočinek kupuje zámeček v Bělohradě.

Ke konci 19.století je pak zájezdní hospoda v držení rodiny Cimmehaklů, Smržů (z které pocházel i dlouholetý představitel města a primus Václav Smrž, který má pomník představující symbol moci soudní a hrdelní v parku u kostela), kdy se za pokrokových purkmistrů a starostů Hallera, Smrže, Vondráška, Bureše ale i farářů Thomase a Jánského koná v sále hostince již řada kulturních akcí v duchu národně obrozeneckém. A to včetně ochotnického divadla a různých hudebních a pěveckých vystoupení a tím se zapisuje trvale hostinec "U Smržů" do vzpomínek dřívějších vlastenců a pamětníků.

V důsledku tehdejší velké emigrace do zámoří dostává i hostinec roku 1882 nového majitele manžele Josefa a Marii Peškovi a za tři roky na to Václava Kulhánka, který však hostinec provozuje ke spokojenosti všech podobu celých dvaceti let. Avšak roku 1905 kupuje hostinec František Urban a zůstává v držení rodiny až do roku 1912, kdy hostinec kupuje již nám známý František Ipolt. V té době již hostinec ztrácí charakter zájezdní hospody a spodní část domu je upravena na byty. Bydlí tam i poslední kožlanští tkalci Jan a Robert Kratochvíl a Adolf Pittrman, kteří ale již měli tkalcovské stavy nahoře v hospodě. Pittrman však nebyl znám jenom jako poslední tkadlec v Kožlanech, ale především jako zpěvák a sběratel starých dělnických písní, z jehož odkazu byl později  vydán "Zpěvník starého Pittrmana".

Pan František Ipolt vlastní hospodářskou usedlost a hostinec až do roku 1947, kdy hostinec od něho kupuje kožlanský občan a soused Karel Hanuš z čp. 178. Při hostinci "U Ipoltů" byla řada polností, které musela rodina majitele obdělávat a hospoda již nikdy nenabyla v Kožlanech velkého významu a v celé historii již nedosáhla té velikosti., jako v době obrozenecké, ale sloužila poctivě celému dolejšímu konci a zapsala se do povědomí všech kožlanských občanů.

Také můj děda z maminčiny strany pocházel z "dolejšího konce" z čp. 180 a měl na Javornici pod Strakojc mlýnem "Pod horou" louku a když z jara chodil hradit vodu na louku, aby se nepodmáčela, stavěl se vždy na zpáteční cestě v hospodě "U Ipoltů", aby tam zavzpomínal na svoje dětství. Jak se chodili koupat do Vožeháku, chytali ryby a raky v Javornici a běhali po stráních Angerbachu a užívali si všech klukovských radovánek. A to dědu vždy vzalo tak u srdce i nějakou slzičku uronil, že musel ten bol zapít. A tak dědečka vodili každým rokem zjara z hospody dolejší brankou a humny domů do hořejšího konce. Přes město ho v takovém stavu nemohli vést, protože byl voleným zastupitelem za II.kurii (sbor) a na tom si tenkrát lidé ještě zakládali.

V dolejším konci měl ještě bratra Gustava. Gustav byl bednář, Eman švec, oba v moudrých zástěrách s laclem. Typické postavičky reprezentantů starých zašlých kožlanských řemesel i s jejich patřičným humorem. A přestože tenkrát byli již oba dost staří, měli se stále rádi a když se dozvěděli, že druhý je nemocný, koupili u řezníka jitrnici a šli ho navštívit. Když byl opravdu nemocný, dostal jitrnici, aby se vyléčil a vrátila se mu zase síla. Ale když byl náhodou již zdráv, jitrnici nechali za laclem. A takových příběhů měla každá kožlanská hospoda nespočetně množství.

Nebylo by však spravedlivé, nezmínit se v Kožlanech o hospodách již dříve zaniklých. Byl to především "Panský hostinec" čp. 24, který byl roku 1787 v rámci státní reformy císaře Josefa II., kdy chříčské panství bylo přiděleno k Terezianskému ústavu na pražském hradě, prodán Karlu Kozákovi v Čisté na 512 zlatých, který nějaký čas sloužil jako hostinec, ale později jen jako soukromý hospodářský objekt, kde se vystřídali příslušníci rodů Kozáků, Topinků, Tocaurů, Švejkovských, Škuderů, Veselíků a Kučerů. Ale také dům čp. 133 (dnes nejstarší dům v Kožlanech), který byl dříve v majetku kožlanského žida Lazara Pimsensteina, kde živnostenské podnikání včetně výčepu kořalky a lihových nápojů bylo ukončeno v roce 1890, aby byl dům později prodán Antonínu a Marii Ullmanovým. Je pravděpodobné, že v té době to byl jediný hostinec na kožlanském Jánském náměstí, neboť hostinec "U českého lva" čp. 260 u radnice, v tu dobu ještě nestál.

Další zaniklá hostinská a řeznická živnost byla opět nedaleko náměstí, a to u Hurtů v koupě čp. 130 a 131, kdy tyto usedlosti byly v majetku mlynářského rodu Kyptů. Původně hostinská živnost byla v domě čp. 131 (dnes v domě pana Jana Vištejna), ale roku 1894 tam byla ukončena a přenesena do domu čp. 130, kde ji dál provozuje Anna Kyptová. Hostinec a řeznictví však později také zaniká, neboť jejich jediný syn Jan Kypta odmítá zůstat na usedlosti a proti vůli otce odchází na studia. Po studiích působí nějakou dobu jako učitel v Kožlanech, později v Kralovicích, Radnicích a ve Stupně. A tak se jeho sestra Anna Kyptová provdává za Antonína Hurta z čp. 39 a později hostinskou živnost úplně ruší. Dále mezi zrušené hospody patří ještě někdy vzpomínaná hospoda u Klírů čp. 86, kde roku 1890 provozuje řeznickou živnost Matěj Straka a kde je do roku 1924 povolen krám a výčep lihovin. Dále hostinec a řeznictví Bedřicha Běláče v čp. 10, dnes zastavěno rodinými domky čp. 427 a 433. A již dříve vzpomínaná hospoda "U Štěrbů" v hořejší části Kožlan v čp. 65.

Mimo všech jmenovaných kožlanských hospod měli však v době meziválečné (1918-1939) koncesi na výčep vína a lihovin ještě následující obchodníci. U kostela obchodník Karel Löbl z čp. 4, obchodník Václav Peterka z čp. 221, Bohumil Šnajdr z čp. 278, Antonín Ullman z čp. 133, cukrář Rudolf Ullman z čp. 221, Oldřich Mudra na staré cihelně u Vožeháku z čp. 291, který měl koncesi na prodej lahvového piva a limonád, po něm pak stárek ze Srakojc mlýna Josef Sobotka. Na nádraží "U kříže" čp. 318 pak Václav Mudra, od roku 1930 Tělocvičná jednota Sokol v sokolovně, kde byla povolena rovněž živnost hostinská a výčepní.

Tímto výčtem Kožlany daleko přesahovaly počtem hostinců, hospod a výčepů i některá větší města a městečka a sehrály ve své době nemalou úlohu, jak po stránce tržní a hospodářské, tak kulturní a společenské.

 MVDr. Bohumil Vondrášek      

 


made by Alexis Prag

 

nahore

Kožlany  kulicka
Fotbal     kulicka
E. Beneš kulicka
Autoři       kulicka
Zajímavosti kulicka