Hasičský sbor v Kožlanech

            Mezi katastrofy, které od nepaměti provázejí lidskou společnost, patří bezesporu i požáry. A to nejen pro velké materiální škody, ale i pro ztráty na životech, Požáry od nepaměti ničily celá města a vesnice. Některá města se nestačila z neštěstí ani zotavit a vyhořela již znovu. Tak tomu bylo i v Kožlanech, hlavně v dobách válečných požárů, kdy v husitských válkách byly Kožlany roku 1424, 1425 a 1430 ohněm a mečem vypáleny. Ale i v dobách třicetileté války v letech 1618 - 1648, kdy z městečka zbylo jen několik domů. Kožlany ale nebyly ušetřeny ani od civilních požárů. Roku 1768 požár vzniklý na faře ztrávil faru, kostel s věží, 78 domů a 36 stodol. Za pět let na to roku 1773 pak vyhořel Panský dvůr (v místech čp. 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20), kde požár vznikl a k tomu 32 domů okolních a roku 1897 požár věže kožlanského kostela, která byla zapálena bleskem.

             A protože se lidí od nepaměti ničivých požárů obávali, vznikalo o ochraně mnoho pověr a legend. Byl to především kult sv. Floriána ochránce před ohněm, který se později stal patronem hasičů (ve skutečnosti byl Florián římský voják, který byl roku 304 n.l. odsouzen k smrti utopením a svržením do řeky s mlýnským kamenem na krku, když poskytl zakázanou pomoc bližnímu).  Později ale lidé přestali na legendy spoléhat a začali se k ochraně proti požárům sdružovat. Nejdříve přes řemeslné cechy, později přes různé zájmové spolky, tělovýchovné ale i kulturní. Postupným vývojem společnosti pak dochází k zakládání samostatných hasičských sborů a to nejen ve městech, ale i na venkově.

             Tak dochází roku 1873 i v Kožlanech k založení sboru hasičů za značné podpory Občanské záložny, Městského úřadu a tehdejšího kožlanského učitele, velkého propagátora hasičstva Antonína Kopty. A protože to byl jeden z prvních založených hasičských sborů v celém okolí vůbec, zakupuje pro něho obec stříkačku za 1.000 zlatých, což dokládá zápis kožlanského zastupitelstva ze dne 22. června 1873, který ukládá, aby byli vysláni do Prahy za účelem zakoupení stříkačky měšťanostové Antonín Vondrášek a radní Josef Bureš, kterým se povoluje třídenní dieta ve výši 12 zlatých pro každého. Stříkačka byla po složení 500 zlatých zálohy opravdu zakoupena a v červenci téhož roku spolu s 20 konopnými vědry dodána. Prvním velitelem hasičského sboru v Kožlanech byl pak pekař Josef Skalický, starostou Antonín Lajpert, pokladník občanské záložny a pokladníkem sboru učitel Antonín Kopta.

             Ale podle dochovaných záznamů v městském archivu je však pravděpodobné, že město Kožlany mělo v majetku jednu stříkačku již mnohem dříve, a to již v roce 1860, kdy byly panu Jakubu Sonnenscheinovi vyplaceny městskou pokladnou 2 zlaté za to, že jel se stříkačkou do Potvora. A roku téhož zaplaceno Václavu Krausovi za opravu stříkačky 3 zlaté 50 krejcarů. Z toho je zřejmé, že již před rokem 1860 mělo město Kožlany hasebné prostředky, kterých v čase potřeby při požáru používali.

             Později, po založení sboru, dochází k navázání spolupráce s okolními hasičskými sbory v Čisté a v Kralovicích a vytváří se předpoklady pro utvoření okresní župy hasičské. A protože vznik Telocvično - hasičské jednoty Kralovické a její akceschopnost byla stále obestřena určitými dohady, ujímají se kožlanští sami vedoucí role k založení samostatné hasičské župy. Za tím účelem se v červnu 1884 koná předběžná schůze na kožlanské radnici, kde se schází zástupci tří uvedených sborů, aby se usnesli na založení "Hasičské jednoty okresu Kralovického", původně se sídlem v Kožlanech. Ustavující valná hromada zvolila 1.února 1885 do funkce starosty hasičské župy Jarolíma Švarce z Kožlan, místostarosty Františka Kalinu z Kralovic, jednatele Františka Stanislava z Čisté a pokladníka Václava Krause z Kožlan. Župní sjezd se konal v Kožlanech roku 1886. Další v Kralovicích roku 1887 s novým župním výborem, v čele se starostou Emanuelem Hoffmanem z Kožlan, náměstkem Františkem Vajdišem z Kralovic a s jednatelem Adolfem Topinkou rovněž z Kožlan.

            Župní sjezd roku 1892 se měl konat opět v Kožlanech, ale pro nepředvídavé překážky a jisté nedorozumění se však nekonal. Jestli se zúčastnil hasičský sbor v Kožlanech také hašení největšího požáru plasského konventu roku 1894 není známo. V té době to byl největší požár v Čechách, při kterém shořel celý krov, který se skládal z 900 kusů trámů 16 metrů dlouhých, 3.880 kusů trámů 12 metrů dlouhých a křížového trámoví, celkem 7.060 metrů běžných. Škoda požárem způsobená byla odhadnuta na 150.000 zlatých a byla kryta protipožárním pojištěním, takže v polovině příštího roku 1895 byl konvent znovu opraven.

             Později dochází k reorganizaci hasičské župy s novým názvem "Hasičská župa Kralovická č. 33". A v roce 1904 se pak v Kralovicích konají oslavy 20. výročí vzniku České hasičské župy, kterých se však kožlanský hasičský sbor nezúčastňuje. Sbor se orientuje více na domácí akce, veřejná cvičení a různá kulturní vystoupení včetně ochotnického divadla, loutkového divadla pro mládež, společenské plesy, sokolské a Husovy oslavy, ale i na oslavy Božího těla, kterého se hasiči každoročně i se stříkačkou zúčastňují. Avšak rok 1908 je pro hasičský sbor přelomovým rokem, kdy vypovídají účast na Božím těle s tím, že řezníci v bílých zástěrách (bývalý řeznický cech) již také nechodí. A ti co šli, nebyli řezníci, ale měli jen od řezníků vypůjčené sekyry a zástěry. A obdobně to bylo i u členů hasičského sboru, kde rovněž za hasiče byli převlečeni pro slávu Boží i nehasiči. Muzikantům pak nezbývalo nic jiného, než aby se také připojili, a tak vypovídají faráři účast příští rok na Božím těle všichni.

             Nutno připomenout, že členové sboru dobrovolných hasičů byli svým složením od samého počátku založení hlavními odpůrci klerikalismu. Nevěřili v neskonalou milost boží a dobrotu Páně a raději bloudili trnitou cestou hříchu. A sváděli v Kožlanech neustálý boj za odstranění sochy sv. Jana Nepomuckého z Jánského náměstí (proti radnici). Protože v něm stále viděli světce pobělohorského temna, který má násilně vytlačit z paměti kožlanských obyvatel Jana Husa, který zde v okolí kázal. Tento boj také završili, ale až v roce 1923 za starosty Františka Vožeha čp. 159, kdy na jejich neustálý nátlak byla socha odstraněna a přemístěna na starý hřbitov u kostela. Přičemž snad původem vyhrocení nátlaku na odstranění sochy Jana Nepomuckého a protiklerikálních nálad nebylo nic jiného, než nedodržený slib kožlanského děkana Josefa Kuby, že zakoupí hasičům sekyrky a čepice, který pak nesplnil.

             Jinak hasičský sbor v Kožlanech v té době vyvíjel nemalou činnost, jak na poli protipožárním, tak kulturním a osvětovém. Sborem za tu dobu prošlo mnoho význačných a obětavých funkcionářů, a tak i v letech 1912 je opět volen předsedou sboru František Rabštejnek a velitelem tesař František Birka, který se jako župní náměstek zúčastnil roku 1910 Slovanského hasičského sjezdu v Lublani v Jugoslávii. Jednatelem je pak zvolen Jan Haslbauer, pokladníkem Jaroslav Bureš a členy výboru František Vlach, František Vopat, Albert Lajpert, Josef Hanzlíček, Josef Haller, František Benda, František Berbr, Josef Bláha, učitel Albert Berbr a zahradník Václav Brůha.

             A protože hasiči byli vždy kopa veselá, neubránili se ani různým uštěpačným řečem. Tradovalo se a uštěpačné jazyky to tvrdily, že ještě za Rakouska v době působení městského tajemníka Solnaře, bylo vždy hasičům známo, kdy bude hořet (tajemníci byli v tehdejší době, a to již od dob Marie Terezie a Josefa II. dosazováni jako státní úředníci do měst státem a jakožto státní úředníci nosili tmavou pláštěnku - perelinu). A když šel navečer v Kožlanech tajemník humny v perelině, říkali lidé, že bude asi hořet. A většinou také hořelo. Jednoho roku bylo v Kožlanech za tajemníka Solnaře až 28 požárů. Údajně byl tajemník zároveň důvěrníkem pojišťovny, který tyto staré dřevěné budovy a doškové stodoly pojišťoval a také likvidoval. Tato pověst se tradovala po několik generací až do konce 20. století. A protože ani členové hasičského sboru v tehdejší době nevěděli, kdy bude opravdu hořet, seděla jich většina pro jistotu jako pohotovost v hospodě u Majerů čp. 118. A kdyby tu hospodu nebyli zrušili, tak tam možná někteří seděli dodnes. Ale hasit uměli.

             Význačným mezníkem v činnosti sboru dobrovolných hasičů byl pak rok 1924 jako 50. výročí České hasičské župy. Na oslavu tohoto výročí bylo pozváno mnoho okolních hasičských sborů, kteří se po příjezdu řadili v hořejší části města, aby pak šli slavnostním průvodem a s hudbou po Kožlanech k radnici, kde po zahájení starostou města Františkem Vožehem, promluvil o významu hasičstva zástupce župy Rakovnické přítel Karel Nedvěd a zástupce župy Kralovické přítel Alois Guth z Čisté. Poté velitel místního sboru přítel František Birka poděkoval řečníkům a zahájil ukázky praktického výcviku.

             Námětem cvičení bylo znázornění poplachu a hašení požáru před 50 lety a poté pak hašení požáru v době současné již s nově zakoupenou motorovou stříkačkou. Nejprve bylo zahájeno hašení primitivní ruční pákovou stříkačkou, do které se musela voda ještě donášet. Žel v samém začátku hašení došlo k vážné závadě na stříkačce, když jim nějací vtipálkové (a o ty nebylo v Kožlanech nikdy nouze) naházeli do stříkačky pivní špunty a stříkačka se jim zašpuntovala. A než ji odšpuntovali, tak připravené cvičné požářiště jim zatím shořelo. To způsobilo u členů sboru a cvičících určité rozladění, ale nápravou toho všeho pak bylo předvedení a znázornění poplachu a hašení ohně novou moderní motorovou stříkačkou s benzínovým motorem. To bylo provedeno k úplné spokojenosti a bylo velkým překvapením pro všechny přítomné. Rovněž tak cvičení na žebříkové soustavě a defilé sboru před starostou města s městskou radou a s přítomnými hosty mile všechny překvapilo. A po celou dobu programu koncertovala hudba Antonína Hofmana z Kožlan.

            Současně bylo při této příležitosti pietně vzpomenuto památky pana Josefa Hallera obecního strážníka a zakládajícího člena sboru dobrovolných hasičů, který měl být k tomuto výročí sboru slavnostně vyznamenán pamětní medailí a sekyrkou s věnováním a který měl hlavní zásluhy na zakoupení motorové stříkačky. Udělení medaile bylo do posledka utajováno a mělo být pro jmenovaného překvapením, avšak ten nečekaně a náhle před oslavou zemřel a již stříkačku ani medaili neviděl. Odchodem 78 letého Josefa Hallera odešla i rázovitá a všemi známá kožlanská figurka služebně nejstaršího obecního strážníka v Čechách a pravého kožlaňáka, jehož pohřbu se pak zúčastnilo na dva tisíce lidí místních i z blízkého okolí.

             V rámci oslav hasičského sboru byla provedena rovněž dobrovolná sbírka věnovaná na nákup školních potřeb pro nemajetné děti a na podporu kožlanské chudiny a na zbudování pomníku Jana Husa v Kožlanech. Ten se však pro trvalou a přednostní pomoc sociálně slabým rodinám nikdy neuskutečnil.

             V této době se mohlo městečko Kožlany již pochlubit novější výstavbou, ale převážně budov hospodářských a provozních, chlévů, kůlen a stodol, které byly důležitější pro hospodářský provoz. Ty byly již novější a měly krytinu z pálených tašek. Domky obytné se ale ještě mnohde krčily pod doškovými střechami a některé z nich přežívaly až do šedesátých let 20. století. Proto hledali lidé různé cesty, jak by si svoje bydlení vylepšili. A tak se rozhodl i jeden kožlanský hospodář Burda čp. 59, když si napřed nechal dobře pojistit svoje stavení. A protože se málo stýkal s lidmi a ze zvyku si při práci sám povídal, když všechno dobře promyslel a připravil, odjel raději na pole, aby to svým povídáním náhodou nevyzradil. Ale stejně se tomu neubránil, protože již cestou na pole stále říkal: "Já nevím, ale myslím že vyhořím" A taky vyhořel. Když viděl z pole kouř a slyšel troubení hasičů, vrátil se rychle domů a jeho první slova byla: "Cákra, takhle sem to nechtěl.  Já myslel jen ten zadek, ten předek měl zůstat stát!" Jak se potom zklamaný hospodář vyrovnal s pojišťovnou, to již nikdo neví. Ale pro jistotu mu hasiči strhli komín, aby získal větší plnění z pojistné smlouvy. Proto byl také hasičský ples vždy nejnavštěvovanějším plesem v sezóně a nikdo si nedovolil nepřispět touto formou na jejich činnost.

             Za dobu trvání prošlo sborem hasičů mnoho obětavých funkcionářů. Mnozí z členů byli i vedoucími funkcionáři v Hasičské župě kralovické, o čemž svědčí i to, že prvním starostu župy okresní organizace byl Jarolím Švarc z Kožlan, potom Emanuel Hoffman rovněž z Kožlan. Funkci náměstků starosty župy zastávali Josef Haller, Tomáš Lajpert a František Birka. Pokladníky župy Václav Kraus, Tomáš Lajpert a Antonín Tarant. Po zavedení župních vzdělatelů byl župním vzdělatelem městský tajemník Pavel Vyšata a po něm učitel František Zusba oba z Kožlan.

             Po prvním starostovi kožlanského sboru hasičů Antonínu Lajpertovi tuto funkci zastávali Jarolím Švarc, Václav Skalický, František Tocaur, Pavel Vyšata, Antonín Ullmann, Theodor Mutinský, Slavoj Berbr, Jaroslav Matoušek, Bohumil Červenka a další. Velitelskou funkci místního sboru postupně zastávali Josef Skalický, Jarolím Švarc, Eduard Majer, Adolf Topinka, Tomáš Lajpert, František Beránek, František Birka, Karel Holopírek, František Perk, Slavoj Berbr, Antonín Ullmann, Otto Štelzig, Vladimír Klaus a Vlastimil Kauč.

             V paměti našeho dětství nám však ndodes zůstává i několik kožlanských požárů. Požár stodoly (1936) paní Vodičkové čp.107, který se pak přenesl i na stodolu Vojtěcha Vopata čp. 109 (dnes majitel Ing Miloslav Ouda).                                                                                                                                                              

             Dále požár (1938) domu a pekařství Václava Končelíka čp. 268 sousedního domu paní Holopírkové čp. 222 a domu pana Ladislava Hofmana čp. 269, kde se požár zastavil a sousední dům cukráře Ulmana čp. 221 (dnes obchod se zeleninou a ovocem) zůstal ušetřen. Kdy jsme jako děti do poslední chvíle sledovaly požár, abychom mohly v případě nutnosti pomáhat cukrárnu stěhovat. Avšak naše touha nebyla tenkrát vyslyšena. Dále požár stodoly (1940) pana Gustava Vožeha čp. 180 v dolejším konci zapálenou úderem blesku a několik stohů převážně zámožnějších sedláků.

              Nenávratně pryč je i idilická doba našich hasičů, když listonoš Hanour čp. 267, hasič a trubač, hladil pohledem až s jakousi mateřskou něhou vyleštěnou trubku zavěšenou nad postelí, aby v případě nutnosti vyskočil na kolo a jel vyhlašovat požár. Avšak v tom kvaltu se mu i kolikrát stalo, že jak rychle jel s vršku po Kožlanech dolů, někdy ani pořádně nezastavil. A když mu to ostatní vytýkali, vždy říkal: "Není čas, když hoří!".

MVDr. B. Vondráček

 


made by Alexis Prag

 

nahore

Kožlany  kulicka
Fotbal     kulicka
E. Beneš kulicka
Autoři       kulicka
Zajímavosti kulicka