Kožlanští Fuchsové, rodáci a čechoameričané

             Tak jako desítky a stovky kožlanských obyvatel, odchází také v druhé polovině

19. století, jako vystěhovalci do Ameriky za vidinou lepšího a svobodnějšího světa i starý kožlanský rod Fuchsů (někdy také jako Fuksů psaný). A vesměs jako všichni příchozí se hned po příjezdu do Ameriky sdružují do českých krajanských spolků, aby tak pomáhali sobě, ale i dalším příchozím českým emigrantům.

            Zakládají pro sebe a své děti v Americe české školy a dosazují si do nich své učitele. V Chicagu, kde se soustřeďuje největší česká menšina, ale i v New Yorku a v ostatních velkých městech, pak zakládají Češi české "Národní domy", kde si zřizují spolkové a přednáškové místnosti, ale i divadelní sály pro kulturní a zájmovou činnost. Po českém vzoru si dokonce zakládají i tělocvičné jednoty Sokola a staví si pro tuto tělovýchovnou činnost sokolovny.

            A jsou to především kožlanští rodáci usazení v Chicagu, kteří se podílí velkou měrou na všech těchto akcích. Vydávají české noviny a časopisy v čele s redaktorem Ludvíkem W. Dongresem, kdysi jako chudý kožlanský student vzpomínaný. Pomáhají však i kožlanští Fuchsové, kteří již zaujímají význačná místa v českých menšinových organizacích. Především Václav Fuchs, který rovněž dříve jako skromný kožlanský student se stává dlouholetým jednatelem "Klubu Kožlany" v Chicagu, který si kožlanští rodáci založili a který měl sídlo v restauraci kožlanského rodáka Josefa Mattasa z Kožlan (pocházel ze starého kožlanského rodu usedlého na čp. 217 původně snad pocházejícího z Hedčan).

            Velké emigrační vlně v té době nezůstává ušetřen ani nejmladší z rodu Fuchsů Jan Fuchs a po dovršení 16ti let odchází roku 1892 z Kožlan do Ameriky za ostatními. Později se usazuje v Town of Lake a bere si za manželku češku rozenou Uzlíkovou a tam pobývají se svojí rodinou celých 27 let.

            Pro svoji dobrou a upřímnou povahu byl u všech krajanů ve velké vážnosti. Byl velmi pilný a vedl spořádaný rodinný život. Celé své životní úspory vložil jako podíl do závodu Lake Sash and Door Co. 2027 51 PI, jehož se stal spoluzakladatelem a který jeho zásluhou doznal značného rozšíření a rozkvětu. Později však odchází ze zdravotních důvodů do Delavan, Wise, aby zde v klidu a ve svém domě užíval zasloužilého odpočinku.

            Ač byl na odpočinku, žil stále ve vzpomínkách na svoje mládí a celý svůj život. Stále se mu vracely vzpomínky na svoje dětství, městečko Kožlany a rodný dům, který ještě jako mladý chlapec musel opustit. A když touha po spatření své staré vlasti a rodných Kožlan dosáhla vrcholu, rozhoduje se bez ohledu na svoje podlomené zdraví k této daleké cestě. Aby ještě naposled spatřil své rodné Kožlany a dům, v kterém se narodil a v kterém prožil své bezstarostné dětství, kde v maminčině blízkosti pociťoval tu nesmírnou jistotu. Kde každý  den v podvečer slyšel maminčin hlas svolávající je domů. Uslyší snad ještě alespoň slabou ozvěnu maminčina hlasu?

            A tak po strastiplné cestě přijíždí kožlanský rodák Jan Fuchs v prosinci roku 1921, aby navštívil své rodné městečko Kožlany. Ubytovává se v hostinci pana Eduarda Majera čp. 118, aby zde trávil svůj vymezený čas příjemným pobytem a přátelskými večery ve středu svých vrstevníků z dětských let. K jeho překvapení se k přivítání schází všichni kožlanští hudebníci, ochotníci, ale i ostatní občané, aby mu pod vedením kpt. v. v. Plutarcha Jirouska zahráli a přivítali ho v kruhu kožlanských rodáků.

            Nekonečné bylo vyprávění a vzpomínky se svými spolužáky na dětská léta prožitá v rodném městečku. Vzpomínali na klukovské hry, na svatovavřinecké kožlanské poutě konané vždy začátkem srpna, kdy byl vždy součástí poutě i věhlasný výroční trh. Kdy v místě od Kyptů v koutě čp. 130, dnes od Hurtů, kdysi také hospodě až k Majerům čp. 118, po mírném svahu k silnici stával dobytek a kupci, někteří až z dalekého Saska tady smlouvali, plácali a hádali se o ocasné a pak chodili zapíjet litkup do nedalekých hospod.

            Jak v hostincích "U Lojzů" (U Lojzů se dříve říkalo v hostinci "U Zíků" čp. 206). "U Majerů" a v dolejší hospodě "U Smržů" čp. 176 (později "U Ipoltů" - dnes je hospoda zbouraná a na tom místě je postaven dům čp. 434 majitele Jiřího Olta z Prahy) měli již několik dní předem naděláno spousty "buřcajku" a pivo tu teklo proudem. Vzpomínali na perníkáře, který měl o pouti v boudě vystavené různé cukrovinky a na Pepičku Mantinskejch, která seděla pod kaštany u sudů naložených okurek. A jak pak loudili na Pepičce o přidání láku a pak jeden od druhého.

            Korunou všeho o pouti byl pak kolotoč poháněný lidským klukovským pohonem. Kdo několikrát nahoře tlačil, a to bylo různé podle nabídky a poptávky, tak se pak mohl dole svézt na koni nebo na kanapíčku. Nebo když s napětím a s hrůzou, kdy vlasy jim stávaly na hlavě, poslouchali písně pouťových zpěváků o hrozných mordech s doprovodnými obrazy. Kde tekly proudy krve při mordech, které prováděli lotrasové Hugo Šenk a Šlosárek zamilovaným pražským služtičkám, které si odváděli do Šárky, aby je tam pak zamordovali. Písnička i se zpěvákem za dva krejcary. To byl láce.

            Vzpomínali také jaké to bylo, když začala hrát hudba na sálech "U Smržů" a  "U Majerů". Dole u Smržů hrávala většinou břežanská kapela s kapelníkem Hladem. U Majerů pak místní hudebníci s repertoárem pan řídícího učitele Ignáce Ouvalského a s jeho zahajovacím maršem. Kožlanští pak většinou hráli písničky "Za čtyrák, za čtyrák",  nějaké sousedské např. "Na tej louce zelený" a pak většinou na všeobecnou žádost kožlanskou oblíbenou  "Když jsem šel do Prahy pro hrách". Ženské tenkrát nosily vzadu vycpané polštářky, tak zvané "honzíky". Sukně vláčily po zemi a kdyby se některé bylo náhodou odkrylo lýtko, byly by se hanbou propadly. V pase pak byly stažené šněrovačkami jako vosy.

            Vzpomínali také jak jednou hráli U Majerů, to bylo ještě za Rakouska a jeden opilý císařský a královský rekrut začal otravovat lidi a kazit jim náladu tím, že je teď c. k. rekrut a nemusí se teď nikoho bát a nikdo mu nesmí nic udělat, protože je císařský voják. A otravoval tak dlouho až přišel hostinský starý Majer, typická známá a nezapomenutelná postava kožlanského pohostinství a milého císařského muže vzal vzadu za kalhoty a vyhodil ho z hospody ven. A tím byla nedotknutelnost císařského muže a celé rakouské monarchie v Kožlanech v podstatě vyřešena.

            Zdálo se, že vzpomínky na dětství a mládí prožité v Kožlanech jsou pro všechny nevyčerpatelné. Vzpomínali i na doby, kdy jako kluci pásli krávy pod Šibencí na Kůzové. To bylo obecní pastviště směrem od staré pískovny k židovskému hřbitovu, které nebylo v té době ještě zalesněné. A na Kůzové se tam říkalo proto, že židovský hřbitov patřil  Náboženské obci židovské na Kůzové, kde měli židé i svoji modlitebnu - malou dřevěnou synagogu. Všichni kluci pásli krávy rádi, neboť se při tom dalo zvládnout ještě mnoho jiných klukovských her a zájmů. Nebylo proto divu, že některá kráva občas zaběhla i na židovský hřbitov - a porazila náhrobní kámen a někdy i tuto svatou půdu znesvětila. A to nemohlo ze strany židovské obce klukům zase jen tak lehce projít.

            Židovská obec proto podává žalobu s žádostí, aby pachatelé, kteří znesvětili a zneuctili hřbitov a poškodili desku, byli vydáni soudu v Kralovicích k potrestání. A tak vedla cesta za původci kaštanovou alejí do staré školy u kostela a nastalo vyšetřování. Tuto na pohled těžko řešitelnou situaci ale vyřešil starosta spolu s řídícím učitelem Ignácem Ouvalským, starým známým antisemitou tak, že jestliže škodu způsobila rozbzikaná kráva, tak tu jedinou by museli poslat k soudu do Kralovic. Ještě s připomínkou, aby si židé pro příště lépe udržovali hřbitovní zeď, aby jim tam krávy nelezly. Nebylo však dlouho známo, že v této události mezi hlavní viníky nepatřil nikdo jiný než sám budoucí poslanec, senátor a zemský školní inspektor a bratr prezidenta, Vojta Beneš.

            Vzpomínali ale i na činnost ochotnického divadla v Kožlanech. V kolika a jakých rolích kdo hrál, kdo hrál v Šamberově  "Jedenáctém přikázání". Jak a kdo hrál hlavní milovníky. A jak první milovník Václav Bureš si z jeviště odvedl i první milovnici a primadonu slečnu Zimerhaklovou až k oltáři. Kde také hrály dcery pana řídícího učitele Ouvalského slečny Liduška a Cilka, ale i Mařka Holých a Růženka Šnajdaufojc. Hrávalo se většinou dole v sále hostince "U Smržů" a někdy také "U Majerů" a u kasy byl vždy pan doktor Jirousek (otec kpt. Plutarcha J.) Ale čas při vzpomínání rychle utíkal a bylo na čase se opět vrátit do normálního skutečného života.

            A tak když se kožlanskému rodáku Janu Fuchsovi splnil dávný sen ještě naposled vidět svůj rodný kraj a rodný dům a městečko Kožlany, obohacen dotekem svého rodiště a oživením vzpomínek šťastného mládí, se loučí se svými blízkými a známými a slibuje, že o všem co příjemného zde zažil, bude všem krajanům a známým v Americe vypravovat. Netušil však, že svému slibu nebude moci již dostát.

            Z Kožlan odjíždí Jan Fuchs do Prahy a na různá místa v Čechách, kde měl vyřídit vzkazy z Ameriky od všech příbuzných a známých. Ale do Kožlan se již nevrátil. Cestou se nachladil a onemocněl, takže se v Praze již  musel léčit a nemoc se stále zhoršovala. A tak z obavy aby snad nezemřel zde a aby svou drahou milovanou choť a své milované dítky více nespatřil, vydal se hned na zpáteční cestu do Ameriky.

            Posledním z kožlaňáků, který se zajíždí rozloučit do Prahy s nemocným, je jeho kamarád a spolužák František Topinka, který ho navštěvuje nemocného těsně před jeho odjezdem v pražském hotelu "U zlaté husy" na Václavském náměstí, kde byl Jan Fuchs ubytován. Již tehdy asi tušil Jan Fuchs svůj brzký skon, když stále děkoval za to, že mu bylo alespoň dopřáno vidět naposled svůj rodný kraj a rodné Kožlany. Starou školu s kostelem a s kaštanovou alejí, Vožehojc rybník a stráně Angerbachu. Loučil se s dojetím a s pláčem a několikrát se vracel ke svému příteli, aby nezapomněl vyřídit všem kožlaňákům poslední "Sbohem" a poděkování za všechno.

            Do svého bydliště v Delavan, Wiscon však již nedojel, neboť po příjezdu do Ameriky ho z lodi těžce nemocného převezli hned do nemocnice v New Yorku, kde zemřel.

            Životní osudy kožlanských rodáků bratrů Jana a Václava Fuchsů byly jen jedny z mnohých, kteří se dovedli v nových podmínkách daleko od své vlasti prosadit a přizpůsobit A to nejen svojí pílí a vytrvalostí, ale i svým svobodomyslným duchem, který si nesli s sebou a kterým byly Kožlany od nepaměti prodchnuty. Stále vzpomínali na svoji rodnou vlast, rodné městečko a kolébku svého rodu. Všichni měli z mládí příliš silně zapuštěné kořeny tam, kde se narodili a kde prožili svoje bezstarostné dětství, svoje první krůčky a svůj dětský svět.

            Nebyli to však jen bratři Fuchsové, ale i Hallerové, Jiruškové, Klausové, Mattasové, Růžkové, Dongresové, Topinkové, Smržové, Švarcové, Hoppové a mnozí další kožlanští rodáci, kteří udržovali stálý styk a měli neustále zájem o dění v Kožlanech. Finančně podporovali veškeré kulturní dění, stavbu nové školy, vybavení kabinetů, knihovny, stavbu sokolovny, podporovali chudé nemajetné žáky a jejich stravování ve škole  a přesto dali vznik novým platným a někteří i význačným americkým rodinám.

            Není již pamětníků této velké doby a těchto událostí. Jako svědek nám zůstává jen mohutný akát na "Majerojc stráni" (tj. stráň v Hájku, později ve vlastnictví Frant. Vožeha), který tam Václav Fuchs před odchodem do Ameriky vysadil. A nad ním pak jasan, který na paměť úmrtí Václava Fuchse v Chicagu roku 1935 vysadili jeho dobří dávní přátelé Vojta Rabštejnek, Gustav Lajpert, Václav Vajs a Karel Balín. Měl na sobě tabulku: "Nenič mě", ale už tam dávno není.

 MVDr. Bohumil Vondrášek

 


made by Alexis Prag

 

nahore

Kožlany  kulicka
Fotbal     kulicka
E. Beneš kulicka
Autoři       kulicka
Zajímavosti kulicka