Kožlanská fara, farnost a záduší kostela

            Se založením kostela sv. Vavřince v Kožlanech (1240-1250) vzniká roku 1283 i místní fara a ves Kožlany se tak stává farní vsí a později po udílení městských privilegií a znaku i trhovým městečkem. A protože hrad Křivoklát a Týřov, kam Kožlany v té době příslušely, byly v držení českých králů, tak také sami panovníci museli kněze do Kožlan kostelu prodávat a práva patronátní vykonávat.

            Později po roce 1422 přebírá právo podací a patronátní příslušná vrchnost a církevně spadá kožlanská vrchnost pod děkanát rakovnický, a to až do roku 1573, kdy páni Týřovští dosazují do Kožlan katolického faráře Víta Kandídase, který je pověřen zřízením děkanátu v Kožlanech a ten se pak stává prvním kožlanským děkanem. Do nově zřízeného kožlanského děkanátu pak přísluší 6 far katolických, a to Kožlany, Čistá, Kozojedy, Stražiště, Žebnice a Panoší újezd .A 3 fary v přijímání podobojí: Kralovice, Potvorov, Všesulov a fara v Rousinově, kterou pak Kolovrat mezi tím ale již změnil na hospodu.

            Po děkanovi Vítovi přichází roku 1583 do Kožlan farář Matheol, který ale víře katolické ke cti příliš neslouží, a proto po roztržce s kožlanskými mu osadníci ani desátků nedávají a 7 lánů polí, které jako odúmrť od vrchnosti ke kožlanskému záduší patřily si kožlanští rozebrali a do knih si je později i zapsat dali A to vše za souhlasu pánů Týřovských. V té době ke kožlanskému záduší patřilo mimo těchto 7 lánů dědin ještě 53 železných krav, z nichž platilo 17 ½ krejcarů úroku ročně. A protože v době pobělohorské patřily ke kožlanské farnosti ještě filiálky Dolany, Miličov a Zvíkovec patřilo ke kožlanské farnosti ještě záduší dolanské, které mělo 44 železných krav a záduší miličovské se 45ti železnými kravami. Z Kožlan pak odváděli osadníci jako desátek na faru 92 korců obilí (86q). Některá vrchnost vybírala sama od poddaných církevní desátky a farářům dávala jen část a některým vůbec nic.

            Pronájem železných živých krav patřících kostelu byl zpočátku velmi rozšířený způsob, jak pomáhat v nouzi poddaným, ale zároveň byl i stálým zdrojem příjmu záduší kostela. Zpočátku byly opravdu dávány těm nejchudším, později však nebyl vzácností ani pronájem jedné až dvou krav i velkým 1-2 lánovým sedlákům. Ale jako každá půjčka byla určitým závazkem, zvláště když kráva uhynula a musela se nahradit opět živým zvířetem, nebo z ní platit bez jakékoliv protihodnoty úrok dál. A tak se časem stávají z živých krav, které sloužily jako pomoc těm nejbědnějším, krávy neživé - věcné a proto železné, již neexistující, z kterých je odváděn úrok (pronájem) dál až do nekonečna.

            Krávy zádušní, železné nebo gruntovní podle placení úroku z nich např. jestliže libra vosku stála totéž jako roční úrok z krávy, tak se jí říkávalo kráva liberní, protože se z ní musela zaplatit libra (0,514 kg) vosku na svíčky apod. Roční poplatek z jedné kostelní krávy se většinou u kožlanského záduší pohyboval kolem 5 českých grošů, později v krejcarové měně po roce 1650 14-20 krejcarů složených koncem každého roku. K placení tohoto poplatku jako podporu záduší se mohl zavázat kdokoliv i bez získání jakékoliv protihodnoty. Nebo například slibem umírajícího, že pro vykoupení jeho duše bude z jeho gruntu platit poplatek z jedné železné krávy. Někde záduší pronajímalo, ale i jiná zvířata např. ovce, kozy, koně apod.

            O správě záduší a stavu jeho jmění se vedly přesné záznamy. Příslušná evidence však nerozlišovala již živé krávy od krav neživých železných, ale vedla všechny stejně jako váznoucí břemena na určitém gruntě. Součástí záduší ale mohla být i darovaná pole, různé druhy příjmů, darované dlužní úpisy, obilí a vše co mohlo být použito pro vybavení a provoz kostela a pro blaho duší osadníků. Ale protože některé těžko vymahatelné dluhy osadníků řešila církev někdy dost necitlivě i odebráním kusu pole, aby se nenarušilo břemeno na gruntě k záduší, objevovaly se později stížnosti a diskuse o morálnosti těchto věčných platů. A tak v polovině 19. století začíná již postupné vyvazování se z těchto středověkých povinností k záduší.

            Přesto se s těmito poplatky z železných krav setkáváme v kožlanském záduší ještě začátkem 20. století, a to až do konce I. světové války do roku 1918, kdy z Kožlan jako nájemci železných krav a plátci úroků jsou uváděni Antonín Říha čp. 95,. František Střela čp. 47, Josef Majer čp. 30, Čeněk Vacík čp. 145, kde záduší účetní z patronátního úřadu na Křici stvrzuje příjem činže z železných krav (Zins von eisernen Kühen).

            Záduší kostela sv. Vavřince v Kožlanech však vlastnilo mimo železných krav ještě mnoho mešních a pobožnostních nadací (majetková hodnota, která dává určitý pravidelný výnos-úrok ve prospěch záduší). Tyto nadace byly věnovány většinou zámožnějšími kožlanskými rodinami. A to pana Raucha, Korba-Řenče, V. Skalického, V. Thomase (faráře), šlechtice Massoniho, který věnoval kostelu také zvon, dále paní Čebišové, Urbanové a Millenaua. A pravděpodobně tyto zádušní nadace existovaly až do první peněžní reformy po II. světové válce roku 1945.

            Kožlanská farnost byla ve své době bohatou farností, kdy i výnos ze záduší se rovnal přibližně výnosu z farního hospodářství. Zajišťovala každému faráři i přes nepříliš valnou přízeň osadníků slušné obročí, a proto si každý farář držel k ruce většinou ještě kaplana. A tak když farář Jakub Popelius Žďánický roku 1638 odcházel z Kožlan přiznával, že bral v Kožlanech desátků: 73 strychů (1 strych = 93,58 litru, tj. dutá míra), 63,31 q žita, 9 strychů (8,42 q) ječmene, 33 strychů (30,88 g) ovsa. Polí měl 2 lány (36 ha), které kožlanským měšťanům pronajímal. K farnosti však právem zádušním ještě ještě 7 lánů (126 ha) příslušelo, ale ty kožlanští sedláci již dávno dědičně drželi. Kožlanská fara se opravdu tehdy svým výnosem rovnala mnohému dvoru panskému. Kantor byl proti faráři úplný ubožák, neboť dostával od faráře jen 2x do roka na sv. Jiří a na sv. Havla po 3 stryších (2,80q) žita a sedláci mu odváděli 4 snopy z každého lánu posnopného.

            Přesto byl po třicetileté válce stále nedostatek katolických kněží, a tak vrchnost, která je potřebovala pro svoje farnosti, jim nabízela nevídané požitky. Například, když hrabě Černín ze sousedního panství hledal zámeckého kaplana pro Petrohrad, psal, že jen jednou denně by kaplan četl mši svatou a pak by si užíval dobrých časů. A že pro místo kaplanské ročně 8 strychů (7,48 q) žita připravil 2 strychy (1,87 q ) ječmene, 2 strychcy pšenice a 2 strychy ovsa, 60 žejdlíků soli, 12 kuřat, 6 hus, 6 kachen, 100 liber (51,40 kg) kaprů, 30 liber (15,42 kg) štik, 30 zlatých na maso a 60 zlatých na penězích. Týdně pak po 1 libře (0,51 kg) sýra a másla. Při várce piva pak může si na vlastní sypání přivařit půl vědra (28,60 litru) piva /české vědro = 57,21 litru/.

            Přestože kožlanská farnost byla dost bohatá na to, aby uživila dobře faráře i s kaplanem, nikdo moc o kožlanskou faru neusiloval, neboť patrně znali kožlanské i jejich patrona Týřovskou vrchnost jako odpadlíky víry, a tak nebylo proto náhodné, že ještě v roce 1673 při "konšelské obnově" (střídání konšelů a purkmistrů) bylo městečko Kožlany označováno jako městečko kacířské - kaereditarum oppidum a byla veřejně čtena listina "s mečem v ruce". "Est scilicet ulcus cuse recidentum ne pars sincera tracatur, morbida veve pecus totum carrumpat ovile", což v překladu znamená "Jest nutno hlízu mečem vytíti , aby část zdravá nebyla zasažena a prašivá ovce nenakazila celý ovčinec". Zdá se však, že při povaze kožlanských přibývalo do nového ovčince oveček opravdu jen poskrovnu.

            Na faře v Kožlanech se vystřídalo mnoho farářů čisteckých, kralovických, ale i řeholníků z Plzně a z Plas. Ale roku 1768 fara a kostel v Kožlanech tak vyhořely, že i zvony se požárem rozlily. A tak po opravě kostela roku 1775 za kožlanského děkana Kučery se staví také nová velká patrová fara a kámen na její  výstavbu se dováží ze zbytků zdí, kdysi svobodného dvora na Homoli (poslední zbytky zdí se datují ještě v první polovině 19. století, rovněž tak i objevená studna s rybníčkem, snad původně ve vlastnictví Týřovských a později Frydrycha Globnera z Globenu). Nová fara byla postavena nedaleko na východ od kostela jako výstavná budova s oboustranným krytým schodištěm. V přízemí se nacházela prostorná chodba, dále kuchyně, spižírna, čeledník, 2 komůrky a schody do sklepa. Do patra pak vedlo široké schodiště a na odpočivadle na zdi visel velký na kříži ukřižovaný Kristus. V patře pak byly dva pokoje, velká pracovna a dva pokoje pro hosty.

Během času do Kožlan přichází další dnes již zapomenutí faráři. Roku 1843 farář Beneš, po něm kolem roku 1861 farář Kehrny s kaplanem Vondrákem, roku 1874 farář Thomas s kaplanem Jánským a roku 1875 farář Josef Kubů (Kuba), na něhož se dodnes dochovaly nezapomenutelné vzpomínky, jako na sdílného a příjemného společníka, který neměl-li vnímavého posluchače, sám si hlasitě vyprávěl, nebo si sám odporoval nebo přisvědčoval. Ve výslovnosti byl nadmíru pohodlný a souhlásky ´´p´´ a ´´t´´ si změkčoval na ´´b´´ a ´´d´´ a při takto ležérní výslovnosti, když předzpěvoval Pater noster (Otče náš) znělo to někdy k pobavení všech účastníků bohoslužby jako Bader nozder. Byl opravdu zábavný společník, ale studujícím synům Matěje Beneše v nouzi na studiích nepomohl, neboť byl toho názoru, že kdo chce dát děti studovat, musí na to mít peníze.

     Po něm roku 1894 přichází do Kožlan nový kněz František Kukla, který však v mladém věku 43 let umírá, a tak roku 1907 nastupuje na kožlanskou farnost nám všem pamětníkům již velmi známý farář Gabriel Jarma. Moravák narozen roku 1867 v Ždánicích, syn sedláka, kterého rodiče Bohu zaslíbili. Byl to poslední farář, který na faře nejen žil, ale také hospodařil. Jako hospodyně měl u sebe dvě svobodné sestry Františku a Annu Jarmovou a občas na návštěvě i dvě neteře od sestry provdané Blatné (starší neteř Marie se později provdává do Kožlan za Pravoslava Rabštejnka čp. 295 - dnes je již dům V Ouvoze zbourán, mladší neteř Gabriela se provdá za Václava Holcingera čp.25).

      Farské hospodářství mělo celkem 48 jiter a 1325 sáhů pozemků, to je 28,09 ha půdy nejlepší bonity a k tomu patřičné hospodářské budovy. Velkou stodolu s jedním mlatem, chlévy na 20 kusů hovězího dobytka, konírnu na 2 páry koní, jednu kůlnu zděnou krytou taškami, jednu kůlnu se špícharem a sklepem krytou šindelem a jednu kůlnu dřevěnou, snad dříve ovčín. Za hospodářskými budovami byla pak velká ohražená nejméně dvou hektarová zahrada s malým rybníkem a spoustou ovocných stromů, dále velký včelín a všude kolem spousty lískových oříšků. A na konci zahrady směre do polí končila zahrada řadouvzrostlých krásných smrků. Podél horního plotu zahrady šla cesta ze dvora na farské pole, která tvořila široký dvoulánový pás pozemků, jdoucí 3 km jižně až na Homoli ke Dřevci. Podle katastru se z kraje říkalo pozemkům "Na předních", dále pak "Na prostředních" a vzadu "Na zadních" a  úplně na konci pak "Na Homoli". Farské louky byly rovněž v jedné lokalitě a to u Javornice, kde se říkalo "Na Kůzové".

     K farským pozemkům dole pod zahradou přes silnice do Hedčan, patřil ještě "farský vrch" s vysokou skálou a s lomem na kámen, kde si se souhlasem pana faráře mohli všichni kožlanští osadníci lámat stavební kámen. Ten byl ale za tímto účelem roku 1930 obcí od fary odkoupen a od té doby se na svátek Mistra Jana Husa pálila hranice místo na Šibeničáku na tomto bývalém farském vrchu. Ale asi ne k velké radosti pana faráře.

     Farské hospodářství zaměstnávalo několik stálých pracovníků a hospodářský dohled a vlastní práce řídil starší spolehlivý pracovník-šafář Jan Kožíšek, který bydlel s manželkou na faře a pocházel z Hrádecka. Byl to malý bělovlasý hezký dědeček a měl krásné koně bělouše s tmavými groši. Znal dobře všechny zemědělské práce a pracoval na faře po mnoho let. Svůj život dožíval na faře jako vejmínkář a dožil se 74 let. Zemřel roku 1926 a pan farář Gabriel Jarma mu nechal udělat hezký pomníček na kožlanském hřbitově dole u studny. Z ostatních na faře pracovali většinou lidé ze sociálně slabších rodin a těch bylo tehdy hodně. V prvé řadě také kostelník Adolf Vopat, který bydlel v obecním bytě - chudobinci v "Židovně", která je dnes již zbouraná (později v "Myšině" čp. 203). Dále pal Vladař, který míval malý domek proti škole, kde dnes stojí dům čp. 215 (dnes vietnamský obchod).

    Po odchodu šafáře Kožíška na odpočinek a výměnek, přebírá určité povinnosti na farském hospodářství jeden z tehdejších ruských emigrantů Vladimír Vladimírovič, bývalý donský kozák, který ve dvacátých letech přišel do Kožlan s ostatními a zde jim byl poskytnut azyl. Byli to Vladimír Vladimírovič, Litvín, Štěpán Kačenko a Michal Nikiforovič Šapovalov narozen roku 1897 v Kočalovské, v Četunsku v Rusku. Michal byl hezký mladý inteligentní muž s pedagogickým vzděláním bývalého učitele. Pracoval rovněž na statku u pana Václava Klíra v Kožlanech čp. 86 jako předák, který dohlížel na ostatní zaměstnance a bylo na něho ve všem spolehnutí, a to ke spokojenosti celé rodiny. O čemž svědčí již to, že nebyl rodinou majitele oslovován jinak, než "náš Michal", kterého měli pro jeho povahu všichni rádi. Později se v Kožlanech oženil, ale po těžké operaci roku 1936 zemřel a zanechal zde dva nezaopatřené syny a jejich potomci s rodinami žijí dodnes v Kožlanech.

    Ostatní z emigrantů, Štěpán Kačenko, pracoval na hospodářství a ve mlýně čp. 229 panu Antonína Straky, kde se seznámil se svojí  budoucí manželkou. Bydleli v Kožlanech dole u Daňků čp. 150 a po válce roku 1945 se přestěhovali do pohraničí do Bezvěrova. Poslední ruský emigrant Litvín bydlel po příchodu do Kožlan nahoře nad váhou Švarců (cibulářů) čp. 249 a později se přiženil do Brodeslav. Všichni přišli po občanské válce z Ruska hledat do Československa nový domov, na čemž měl kožlanský pan farář Gabriel Jarma nemalý podíl,  přestože byli pravoslavní a jinověrci.

     Přítomnost Vladimíra na faře nebyla však na újmu, neboť Vladimír byl rozhodný a do nového postavení se tak vžil, že ho v některých věcech hospodářských musel i sám pan farář poslouchat, přestože byl farář Gabriel Jarma tělem i duší sedlák z moravského venkova .Měl rád pěkné koně a to mu Vladimír zaručoval a jezdil s ním rád kočárem na vizitace okolních far, nebo když sloužil v Dolanech v kostele sv. Petra a Pavla mši svatou. Oba si velice dobře rozumněli a tak časem se stává Vladimír na kožlanské faře ústřední postavou a někdy ani sám pan farář nehodlá rozhodnout bez vědomí Vladimíra. Avšak v roce 1937 se objevují u Vladimíra, jako následek občanské války a krutých bratrovražedných bojů a strastiplného útěku z Ruska, první příznaky pomatenosti a Vladimír z Kožlan odchází. Ale v tu dobu je již zaměstnán na faře mladý kočí Josef Votruba a jeho budoucí žena Slovenka Dorka a František Šmucr s manželkou Barborou, kteří všichni bydlí na faře.

    Farské hospodářství však neprožívalo jen roky úrodné a bohaté, ale i roky neúrodné, krizové, mokré s krupobitím, s první světovou válkou a v jejím důsledku způsobenou ztrátou, upsáním válečné půjčky ve výši 40.000 K. rakouské měny (bývalých 20.000 zlatých), ale i v nepříjemných jednáních, kdy v roce 1921 při zavádění zemědělského školství na kralovickém okrese, jsou pro tuto školu typovány obce Kralovice, Kožlany a Čistá.

    A tak je podán z Kožlan návrh architekta Ing. B. Švarce z Prahy s doporučením využít za tímto účelem budovu staré školy nebo fary se 100 strychy pozemků I. bonity, bezprostředně za farou a s velkou zahradou a rybníkem. A město Kožlany schvaluje rezoluci na provedení odluky církve od státu a konfiskaci tohoto církevního majetku. Avšak k uskutečnění tohoto záměru nikdy nedošlo, neboť lidová zemědělská škola byla bez ohledu na podmínky založena v Kralovicích. Dále následkem návratu vojáků z I. světové války a strašného lidského utrpení v ní, vystupuje v Kožlanech přes polovina občanů z církve, včetně Benešových sourozenců Barbory, Reginy, Vojty Beneše (vystoupili roku 1920) a snad i ostatních sourozenců a z Jánského náměstí je roku 1923 odstraněna na žádost kožlaských občanů socha sv. Jana Nepomuckého a přemístěna na starý hřbitov u kostela. Na jejím místě je pak umístěn pomník padlým, který je slavnostně odhalen 21. října 1928 prvním ministrem zahraničních věcí Československé republiky, kožlanským rodákem Dr. Edvardem Benešem.

     Roku 1935 je provedena generální oprava kostela a fary z církevních prostředků nákladem 120.000 Kč. V témže roce byly také kostelu sv. Vavřince darovány kožlanským rodákem, bývalým vikářem, kanovníkem a farářem Františkem Smržem 3 nové zvony a slavnostně zavěšeny. V květnu 1938 (14.5.) pak přijíždí sám kardinál Karel Kašpar, kníže a arcibiskup pražský a primus český, který se narodil v Mirošově u Rokycan, aby Kožlanům, rodišti prezidenta Dr. Edvarda Beneše při příležitosti generální vizitace a biřmování, osobně požehnal. Avšak roku 1940 kožlanský farář a arcibiskupský notář Gabriel Jarma po mnohaleté službě služebníka Božího v Kožlanech ve věku 73 let umírá.

     Gabriel Jarma byl posledním farářem, který na faře hospodařil. K venkovským lidem měl vřelý vztah, zžil se s kožlanskými a oboustranná vzájemná  tolerance dala v Kožlanech po dlouhé době vznik nekonfliktního dobrého vztahu s církví. Nemohl být s kožlanskými sousedy v rozporu, protože měli spousty společných zájmů, poctivě obdělávat půdu a těšit se z dobrých výsledků. Svou smysluplnou prací dobrého hospodáře šel příkladem svým farníkům. Měl radost z dobré úrody o kterou se často dělil s těmi nejpotřebnějšími. Scházel se pravidelně se starými hospodáři v hospodě u Zíků, někdy i na karty, ale nikdy přes půlnoc. Bylo těžké uhodnout, jestli kožlanský farář Gabriel Jarma byl více sedlákem než duchovní pastýř, protože dělal obojí poctivě a Bůh mu v tom žehnal. Odešel v něm dobrý člověk a pravý křesťan.

     Po smrti faráře Gabriela Jarmy roku 1940 přichází do Kožlan na faru nový farář Mich. Salášek, ale opravdu jen na krátko, neboť příštího roku již nastupuje na trvalý zástup do Kožlan kralovický farář Václav Vinš a zastupuje zde prakticky až do konce války roku 1945. Bohoslužby se omezují pouze na jednu mši svatou, a to vždy v neděli před polednem. Pozemky a hospodářské budovy kožlanské fary jsou pronajaty panu Švolbovi z Břežan, který pak po dobu války na nich hospodaří.

    Koncem protektorátu v březnu roku 1945 přichází na faru v Kožlanech mladý farář Dalibor Lounek, který opět po dlouhé době se svojí maminkou bydlí na faře a který se věnuje hlavně mládeži, pro kterou po osvobození roku 1945 zakládá v Kožlanech organizaci Junáka. Nehledě na to, že většina mládeže v Kožlanech byla organizována tradičně v Sokole, kde měl Sokol velkou tradici a mladí nemohli opustit jen tak jeho ideu, národní ideu svých dědu a otců. A tak se do Junáka přihlašuje jen několik málo studentů a Junák tak nesplňuje v Kožlanech očekávání faráře Dalibora Lounka ani větší návštěvnost mladých v kostele.

    Pro rozdílné názory faráře Dalibora Lounka a nového vedení národního výboru na současné dění odchází roku 1947 z kožlanské farnosti i farář Dalibor Lounek a na jeho místo přichází farář Jar. Kubovec, který však v polovině roku 1948 z Kožlan odchází. Odchází, aby později odešel trvale a ilegálně, z republiky vůbec. V téže době na podzim roku 1948 však opouští ilegálně naši republiku i dříve v Kožlanech zastupující kralovický farář Václav Vinš, kdy v souvislosti s jeho přípravou na opuštění republiky je potrestáno tehdejšími soudy několik kralovických občanů k mnohaletým trestům.

    Od té doby zůstává kožlanská farnost a fara neobsazená a bohoslužby v kožlanském kostele sv. Vavřince zastupují střídavě faráři z Kralovic, Čisté nebo z Kozojed. Na hospodařství fary se po válce k panu Švolbovi vystřídalo několik nájemců, a to pan Křumal, Šindelář a Šoupal, který však později také odchází a farské pozemky obhospodařuje v roce 1949 založené zemědělské družstvo v Kožlanech, a to dodnes. A tak z kdysi bohaté farnosti kožlanské zbyly dnes jen ubohé trosky.

Dle pamětníků vzpomínek paní Jany Vaisové z Kožlan čp. 12

 MVDr. Bohumil Vondrášek

 


made by Alexis Prag

 

nahore

Kožlany  kulicka
Fotbal     kulicka
E. Beneš kulicka
Autoři       kulicka
Zajímavosti kulicka