Kožlanská samota Červený mlýn

       Červený mlýn v Kožlanech je posledním mlýnem na Hrádeckém potoce, který pramení pod Vysokou Libyní a měl na svém skromném toku ještě 3 mlýny. Na horním toku nad Hrádeckem mlýn Prokopský, který patřil kdysi k libyňskému panství a o kterém není dnes již ani památky. Ale v místech, kde mlýn stál se dodnes říká "Čuchojc mlýn" nebo "V Čuchu". Další mlýn pod Hrádeckem byl pak mlýn Zimmerhaklojc, který byl od roku 1859 v majetku Josefa a Anny Zimmerhaklových než se vystěhovali do Ameriky, kde v Chicagu v roce 1908 Zimmerhakl zemřel. Později v roce 1887 jsou na mlýně Folkojc a v roce 1921 Vlnařojc. A od roku 1926 Antonín a Marie Klovrzojc, kteří ještě do roku 1930 melou. V roce 1947 kupuje mlýn Josef Habada a po něm Přibyl z Hrádecka a pak pan Holoubek.

       Třetím a posledním mlýnem na Hrádeckém potoce byl pak "Červený mlýn" v Kožlanech čp. 257. Proč červený? Snad proto, že se tam někdy také těžila červená cihlářská hlína a dělaly cihly nepálené "vepříky". Nebo snad, že měl mlýn již střechu z červených pálených tašek. Červený mlýn stál na staré přemyslovské stezce, která zajišťovala spojení mezi panovnickým domem Přemyslovců a plaským klášterem založeným roku 1144. Která vedla z Prahy kolem Berounky přes brod pod Angerbachem a kolem Červeného mlýna ke Královské Hoře (Špičáku) a k plaskému klášteru.

       Protože byl Červený mlýn na nestálé vodě byl později využíván i k jiným účelům. V době nejvyššího rozvoje tkalcovství v Kožlanech, kdy bylo zpracováno až 4.000 g příze ročně sloužil objekt také jako bělidlo a barvírna příze pro kožlanské tkalce. V roce 1874, kdy byl mlýn v majetku Augustina a Františky Švarcové sloužil ještě svému účelu a to včetně pekařství, které paní mlynářka provozovala. Ale i dalším majitelům Antonínu a Marii Polcarovým roku 1886 a rodině pana Františka Šnajdaufa až do roku 1903, kdy noví majitelé Josef Eisenhamer a Jan Majer tuto mlynářskou živnost ruší a žádají o živnost drnomistrovskou, kterou v objektu čp. 257 společně provozují. A od té doby je samota kožlanskými nazývána jako "Rasovna u Majerů" a to až dodnes. Po hádce a násilném konfliktu se však oba společníci rozcházejí. A Josef Eisenhamer později žádá sám kožlanské zastupitelstvo o tuto živnost a současně i o povolení k výstavbě (1927) objektu s pitevnou a zahrabištěm na obecním pozemku pod Kožlany vpravo od cesty k Čížojc mlýnu. V roce 1928 však Eisenhamer umírá a živnost přechází trvale na jeho zetě Jaroslava Berbra čp. 158. Červený mlýn slouží dál jako hospodářská usedlost rodiny Karla Majera, který při hospodářství pracuje ještě v obecním lomu na Šibeničáku jako kameník. A snad tomu i osud chtěl, že po opuštění samoty "Červeného mlýna" zakupuje koncem šedesátých let usedlost k rekreačním účelům také původně kameník, pan Miloslav Chlupáč z Prahy, dnes světově uznaný sochař a umělec.

       Miloslav Chlupáč se narodil roku 1920 v Benešově u Prahy, kde jeho otec učil na benešovském reálném gymnáziu latinu a češtinu. V roce 1939 po maturitě na tomto gymnáziu se rozhodl pro studium medicíny. Avšak po uzavření vysokých škol německými okupanty je jako bývalý vysokoškolák odsouzen jen k manuální práci. A tak přijímá nabídku otcova přítele a kamenického mistra a sochaře do tříletého učení kamenického.

       Po absolvování základů kamenické práce nastupuje koncem roku 1940 praxi u Otakara Velínského mistra kamenosochařské dílny při Akademii výtvarných umění v Praze. Tam se setkává se sochaři Kafkou, Landou, Bedřichem Štefanem, Marií Zlatníkovou, Janem Kavanem a Aloisem Soprem. V roce 1941 pak dělá zkoušku na střední Státní uměleckoprůmyslovou školu v Praze, na kterou je přijat. Avšak v roce 1943 je v rámci totálního nasazení nasazen do ČKD jako soustružník, kde do konce války pracuje.

       Po osvobození v roce 1945 se pak opět vrací na uměleckoprůmyslovou školu. Žení se a za manželku si bere Marii Síbkovou a zapisuje se jako řádný posluchač Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. V letech 1953 vstupuje do restaurátorské skupiny profesora Wagnera, aby existenčně zajistil svoji rodinu a ve volném čase se intenzivně věnuje sochařské tvorbě. V roce 1958 navštěvuje pavilon umění na Světové výstavě v Bruselu a s V.V. Štechem pak památky v Římě, Florencii, Pise, Neapoli, Arezzu, Raveně, Padově a v Benátkách.

       Roku 1962 je pozván na sochařské sympozium do St. Margarethen v Rakousku. A k příležitosti XIX.olympijských her v Mexiku roku 1967 je vyzván k účasti na mezinárodní sympozium a k zhotovení monumentálního díla pro olympijskou vesnici. Od osmdesátých let se pak věnuje především restaurování sgrafit a soch.

       Sochař a umělec Miloslav Chlupáč vytvořil během půl století vedle stovek obrazů a soch bezmála čtyřicet rozměrných realizací v kameni a pro sympozium v Portoroši ve Slovinsku pak stěžijní dílo "Matka Země se svým dítětem". Roku 1999 se zúčastňuje mezinárodního sochařského sympozia v Číně, kde vytvořil dvě čtyřmetrové vertikální žulové sochy a koncem června otevírá výstavu svého celoživotního díla ve Státní galerii výtvarného umění v Náchodě. V červenci odjíždí vyučovat na letní akademii sochařství do Salzburku a v srpnu mu umírá jeho žena Marie, která mu byla oporou v životě i v umění.

       Přese všechno se však sochař Miloslav Chlupáč těší ve svých letech stále dobrého zdraví a kožlanský Červený mlýn, který užívá s rodinou své dcery Vamberských, zůstává pro nás trvale spjat s jeho celoživotním dílem. Ale také proto, že Miloslav Chlupáč byl po mnoho let první, kdo instinktivně aniž by to tušil, objevil k Červenému mlýnu již dávno zapomenutou cestu, cestu českých Přemyslovců.

 

MVDr. Bohumil Vondrášek


made by Alexis Prag

 

nahore

Kožlany  kulicka
Fotbal     kulicka
E. Beneš kulicka
Autoři       kulicka
Zajímavosti kulicka